Nic není jako dřív. Chinaski se blíží paralele mezi zábavou a povrchní zakázkou

Nic není jako dřív. Chinaski se blíží paralele mezi zábavou a povrchní zakázkou60%

Jičínské uskupení přivezlo do O2 Areny hlavně materiál z posledních desek Rockfield a Není nám do pláče. Své věrné davy neztrácí, old school fanoušky ale přesto omrzí. Na nule totiž bylo někdy venku i uvnitř vysočanské haly.

Ačkoliv titulek s perexem může křičet něco jiného, tohle není jeden z těch reportů, kterým zlí jazykové hodují na úspěchu českých kapel. Ohlédnutí za předposlední, pražskou zastávkou divácky úspěšné tour kapely Chinaski k desce Není nám do pláče, je kulminací pravidelného poslechu jejich práce, která aktuálně vrcholí albem natáčeným po celém světě. Obě poslední desky, pro skupinu samotnou tak klíčové, posunuly stálici české hudební scény dopředu po technické a především muzikální stránce. Směr, jakým se Chinaski vydali, ale právě pod střechou holešovické arény ilustroval, že svoje "starý hadry" už definitivně vyměnili za nový. A ne všem se budou líbit.

První slovo měl ve vyprodané O2 Areně zahraničními zkušenostmi ošlehaný slovenský zpěvák Peter Aristone. Hezké prohloubení už tak hojné spolupráce kapely s našimi bratia na východ od Brna nepochopilo jen publikum, které zřejmě v návalu očekávání hlavních hvězd večera zapomnělo tleskat, ječet a zkrátka se bavit. Rodák z Blavy, kombinující pop s příjemným folkem, sice připomínal svými skladbami soundtracky amerických seriálu 90. let, ale intonačně seděl v těch správných tónech a práci s diváky nezanedbal. Jeho vystoupení ale nenadchlo, možná i pro chybějící originalitu, a tak ho ten pravý potlesk vyprovodil až při závěrečné úkloně. A zatímco už se hala zcela naplnila, znovu pohasínající zářivky ve Vysočanech hlásily příchod pánů z Jičína.

Chinaski odpálili svůj pražský koncert velmi dobře. Vsadili na svižnou skladbu Vedoucí, předcházenou drobnou stínohrou. Už od začátku dával písním energii Ota Petřina jr., který - tentokrát bez své ochranné kukaně - předváděl precizní výkon hodný těch nejlepších světových bubeníků. Především u skladeb z desek Rockfield a Není nám do pláče dodávala jeho rytmika šťávu tam, kde mohlo docházet ke zkratům.

Nikoliv však těm hudebním. Mix nástrojů byl sice místy podivný, a pro Chinaski tradičně dobrá dechová sekce vždy vrthla do melodie jako velmi ostrý blesk z čistého nebe, není to ale muzikálnost, která kapelu drží zpět. Divák možná i postrádá hezké kytarové riffy ze Stejně jako já nebo basovou linku v Basama fousama (ani jedna ze skladeb se do playlistu nevešla), ale vývoj stylu a práce s melodií a nástroji je pochopitelný a tam ani nelze Chinaskám ubírat body. Problém je v něčem jiném.

Záměrně se nepouštím do zevrubnějšího hodnocení překombinované a lehce kýčovité scény. A když vám kužely světel neblikají nepříjemně do očí ve skladbě Láska & Hvězdy, reflektory kapele pomáhají. Na pódiu ale nefunguje 90 % novějších skladeb. A tým neohrožených mužů stahují zejména texty. Ačkoliv se to zdá jako vrtoch hudebního recenzenta, libreto je často zoufale jednoduché, plytké a profilu kapely škodí. Kde se povedlo aranžmá skladby, jako například u Tamaryšku nebo Propanu s Butanem (a tam ještě najdeme pár vynalézavých obratů), tam slyšíte poetický nonsens hodný povrchního bigbandu, který svou "originalitou" platí hlavně složenky. Řítím se do pekla je i s prostředníčky a odhalenými těly úplnou katastrofou. A pokud vám nadpoloviční většinu programu tvoří výtah z posledních dvou horších desek, je na malér zaděláno. Klubový speciál je logicky ten tam, kdo by taky hrál písně staré, když může ukázat nový kabátek. Ten ale nehřeje ani zdaleka tak, jako to dělají někdejší dlouhé kouře a 1. signální.

Žádná válka se sice nekoná a poslušným davům mainstreamového typu, skupina svými sympatiemi znovu učaruje. Chinaski už ale docházejí do bodu, kdy někdo musí zakroutit hlavou, obliba neobliba. A celkový dojem nezachrání ani příjemná Majda Králová, ani těch pár osvědčených písní vložených do mixu z rockfieldských lánů a vypalovaček s plačícím ježíšem na obalu. Když má potom největší grády píseň Punčocháče, vtipný závěr s tancem novozélandské hakky, nostalgická 1970 nebo Zadarmo, není to jen tím, že jsou skladby hluboce zaryté pod kůží, ale především pro slabou konkurenci v podobě nového materiálu.

Téměř na nule je tak venku i mezi šesticí muzikantů. Najednou začínají lézt na mozek i kdysi vtipné finesy, kterými Malátný s grácií vystoupení provázel. Tabáček, kdysi jeden z nejohranějších hitů v českém éteru, najednou baví a je příjemným závanem tvorby těsně po miléniu. Diváci si v okolí podupávají, mají radost a zpívají nádherné verše, častěji ale i lyrický odpad.

Vinárna u Valdštejna snad poprvé v životě zní jako pravý umíráček, úžasná Drobná paralela pak už jen ilustruje hranici mezi dobrou show klubových nadšenců a povrchní seancí vyčpělé inspirace.

Foto: Facebook Chinaski

Názor informuji.cz: 60%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Další hudební novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!