Arťom Čornyj je nespokojený se stereotypním životem v podzemí. Už nechce pít čaj z hub a vyrábět elektřinu jízdou na kole. Proto se několikrát týdně vydává na povrch a snaží se zachytit radiový signál od kohokoli, odkudkoli. Marně. Jednou se k němu ale dostane prošedivělý muž jménem Homér a prozradí mu, že někde na světě přežili lidé. Žijí na povrchu, bez radiace, v krásném městě Poljarnyje Zori. Kvůli němu se Arťom rozhodne opustit manželku Aňu a vydat se se staříkem napříč metrem, aby sám slyšel to vyprávění od záhadného radisty. Po cestě zjistí, že pravda je daleko složitější.

"Arťom dal o sobě u brány vědět zvláštním tajným signálem. Tak na sebe upozorňovali stalkeři vracející se z bojové akce, najatí na to, aby loupili ve Velké knihovně."

Většina děje se odehrává v podzemní, které se jeví jako nekonečný spletenec stanic. Každou z nich vlastní jiný správní celek, ať už jsou to Rudí, Hanza nebo Řád. Není jednoduché se orientovat v tom, komu co patří. Čtenáři dokonce příliš nepomáhá ani vložená mapa chodeb. A samotný příběh tuto chaotičnost kopíruje. Díky rozsahu knihy naštěstí čtenář dostává solidní šanci se dříve či později zorientovat, když ne v systému metra, tak alespoň ve vypravování.

Nepřehlednost ale vynahrazuje množství informací. V každé kapitole se jich dozvíte tolik, že se nestihnete nudit a životy lidí v pozemních chodbách vás začnou vtahovat. Kniha je navíc psána velmi realisticky až naturalisticky. Když Arťom dorazí do stanice Cvetnoj bulvar, proslulé nevěstinci a levnými putykami, sní halucinogenní hlísty a začne se potácet od domu k domu. Díky autorovu popisu skoro cítíme pach levné kořalky a vidíme kolem sebe ženy nevalné pověsti.

Dílo je ovšem výjimečné zejména brilantně promyšlenými zvraty. Můžete si být jistí, že kdykoli se domníváte, že jste něčemu porozuměli, tak jste sedli autorovi na lep. Až do poslední strany se osudy lidí mění s takovou nepřehledností, kterou byste čekali jen od reálného života. Tomuto dojmu napomáhá i velmi promyšleně popsaná psychologie postav. Všichni zúčastnění totiž svůj pravý charakter odhalí až na konci. Ve chvíli, kdy musí riskovat všechno. Stejně jako ve skutečném životě.

"Pro lidi je velmi důležité se nějak nazývat. Považovat se za někoho. Je neodmyslitelné s někým bojovat. A my jim vycházíme vstříc."

Po přečtení knihy pochopíte, že ačkoli oficiálně patří na pomezí žánrů sci-fi a horor, její příběhy fiktivní nejsou. Lidé řeší stejné problémy na povrchu i padesát metrů pod zemí. Úrodu napadají škůdci, přátelé zrazují a manželé zakládají rodiny. Nakonec totiž není tím největším problémem radiace, ale mezilidské vztahy.

11.5.2016 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout