Transatlantické setkání na společné hudební adrese: blues, folk a gospel. Habib Koité z Mali s newyorským rodákem Ericem Bibbem se vracejí...

Transatlantické setkání na společné hudební adrese: blues, folk a gospel. Habib Koité z Mali s newyorským rodákem Ericem Bibbem se na ni vlastně vracejí, protože už v 90. letech společnými silami podpořili albový projekt Mali To Memphis, jednu z prvních důležitých zpráv o putování západoafrického blues k břehům Mississippi. Oba patří k akustickým kytarovým velikánům a jejich afro-americký dialog chvějících se not a strun proto na koncertech vyzvání jako ty největší kostelní zvony – dokáže zahřát myšlenku, jak říkal Václav Hrabě.

Habib Koité Přezdívaný Eric Clapton z Mali Novátorský písničkář s medovým hlasem nepodlézavě propojující západoafrickou griotskou tradici se západním rockem. Představuje hudebníka pro „generaci posluchačů, stávající se svědkem zhroucení kulturních bariér“. Habib Koité se od zbytku západoafrických kytaristů liší: umí skládat regulérní hity. Miluje akustický zvuk, zároveň ovšem usiluje o takový bluesový náboj, který by lidi přiměl k tanci. Také díky jemu roli tradičních dřevěných louten převzaly elektrické kytary, starobylá hudba z Mali nabrala fascinující moderní směr a svět se postupně dozvídal, že kolébkou blues není pouze Mississippi. Habib Koité nebyl zdaleka jediným západoafrickým kytaristou, kterého zmiňuje unikátní sedmidílný filmový dokument The Blues natočený v supervizi slavného režiséra Martina Scorseseho. Na rozdíl od fenomenálního Ali Farka Tourého, Djelimady Tounkary nebo Kante Manfily, před Západními posluchači dlouhá léta utajenými, Koité od roku 1990 pravidelně koncertuje v Evropě a USA. Především jeho zásluhou byl svět nucen přehodnotit názor na původ blues. Od výše uvedených, vlastně svých o mnoho let starších učitelů, se ale v lecčems odlišuje: zatímco Farka Touré reprezentoval pouštní blues od řeky Niger a Tounkara tisíciletou griotskou tradici, Habib Koité hraje se svou skupinou Bamada („ti z tlamy krokodýla“, přezdívka obyvatel Bamaka) odjakživa podle vlastních pravidel. Vytvořil vlastně panmalijskou hudbu, do níž začlenil zcela odlišné hudební styly ze všech koutů země: danssa rytmy rodného kraje Keyes, boogie svého národa Bambara, griotskou kulturu z Mande, blues Tuaregů od Timbuktu nebo uhrančivou loveckou hudbu doso z regionu Wassoulou. Zpívá v mnoha malijských jazycích, nicméně neplete páté přes deváté. „Pracuji s malijskou tradicí, zároveň ale toužím po její moderní podobě. Chci otevřít okno mladé generaci, umožnit jí seznámit se s vlastními hudebními kořeny. Afriku až příliš drancuje Západní popmusic.“ O Koitém je známo, že s alby šetří, ať už pro svůj perfekcionalismus, kdy hodně času stráví u skládání a bádáním ve studiu nad detaily nebo skrze koncertní zaneprázdnění – během roku se do Mali vrací pouze na dva tři měsíce. Takže od předešlého, velmi úspěšného alba Afriki uplynulo pět let.

Eric Bibb Udržující oheň původních akustických kořenů blues, folku a gospelu Pokud je vaším otcem Leon Bibb, hrdina newyorské folkové scény 60. let, strýcem John Lewis, klavírista Modern Jazz Quartetu, za kmotra máte zpěváka a herce Paula Robesona, odmalička si u vás podávají dveře Pete Seeger s Odettou a Bob Dylan vám v jedenácti letech řekne, abyste se koukali věnovat hudbě, prodavač v železářství se z vás zřejmě asi nestane. Eric Bibb si ale zároveň zvolil kariéru světoběžníka: od devatenácti let se pohybuje po celém světě a prakticky celý život bydlí ve Švédsku a Finsku a také se tam oženil. Na jednoho z nejlepších žijících akustických bluesových kytaristů a zpěváků divné místo, ale jemu Spojené státy nepřišly jako inspirativní hudební centrum, raději se tam pouze vracel natáčet alba a zpovzdálí udržoval kontakt s hudebním prostředím, ze kterého vyšel. Získal mnoho cen a byl dokonce nominován na Grammy. Je považován za nástupce vlivného amerického bluesmana Taj Mahala a s Corey Harrisem, Guy Davisem nebo Alvinem Youngbloodem Hartem řazen do generace muzikantů udržující oheň původních akustických kořenů blues, folku a gospelu. Stejně jako oni po nich často pátral v Africe: například s fenomenálním malijským hráčem na koru Toumani Diabatem. S Johnem Mayallem a Robertem Crayem ale šel i po stopách moderního blues a s Ray Charlesem také soulu. K letošním jednašedesátinám si neúnavný cestovatel nadělil nádherné album Deeper in the Well. Odcestoval kvůli tomu do Louisiany, kde Delta blues zasnoubil s creolským cajunem a country za přispění houslisty Cedrica Watsona a hráče na dobro Jerry Douglase.