Retrospektivní výstava Kurta Gebauera (1941) bude doposud nejucelenějším vhledem do šedesáti let tvorby sochaře, pedagoga a osobnosti s vlivem na veřejný prostor. 

Celoživotní zájem o figuraci, ne však objektivní, ale vnímanou, živou, pohyblivou figuru umožnil Gebauerovi mimo specifického, v českém i mezinárodním prostředí těžko zařaditelného výrazu, i neustávající citlivou, ale zároveň břitkou kritiku předlistopadových i transformačních poměrů.