Umělecké zpracování rouch, bohatá výzdoba a množství vzácných materiálů si nezadá s obrazy či sochami, přesto jim v minulosti nebyla věnována systematičtější badatelská ani výstavní pozornost. Řeč je o paramentech, tedy zvláštních obřadních textiliích, které byly používány ke zvýšení slavnostního rázu bohoslužeb. Tyto „skryté poklady“ chrámových inventářů jsou uchovávány dodnes také v olomoucké katedrále sv. Václava. Výběr těch nejcennějších a také nejzajímavějších představí připravovaná výstava Ornamenta episcopi.

„Mešní roucha byla vždy tak trochu ve stínu mnohem nápadnějších děl, ať již sochařských či malířských, protože je bylo obvykle možno zhlédnout jen při vlastních obřadech. Limitující byl i sám materiál, tedy křehký textil, který je nutno chránit před vlhkem, prachem i světlem a mnoha dalšími ohrožujícími faktory. A někdy také před člověkem, protože ten jim byl většinou ochoten přiznat hodnotu praktickou a materiálovou, ale ne vždy historickou a uměleckou,“ říká autor výstavy Radek Martinek.

Obřadní roucha byla součástí života katedrály sv. Václava už od jejího počátku. Muselo jich být velké množství, aby pokryly potřeby slavení „všednodenní“ liturgie, ale i velkých slavností s řadou asistujících kleriků. O těch středověkých se dnes dovídáme jen z inventářů. Stovky textilií z cenných italských i orientálních látek zdobily zlaté i hedvábné výšivky, perly a drahokamy. Část z nich zanikla přirozeným opotřebováním, většina však byla zničena při opakovaných požárech v 15. a 16. století.

Jádrem současné sbírky jsou proto především textilie z doby 17. až 20. století. Přestože i v jejich případě jde o fragment někdejší, daleko obsáhlejší kolekce, obsahuje řadu pozoruhodných prací. Jako celek nebyla katedrální roucha nikdy odborně zpracována a jen u několika z nich byla tušená jejich výjimečnost. Mezi nejznámější patřil od konce 19. století bohatě vyšívaný soubor (tzv. ornát) biskupa Jakuba Arnošta z Lichtensteinu-Castelcorna (†1745), v roce 1743 použitý při pražské korunovaci habsburské panovnice Marie Terezie českou královnou. 

Další liturgická roucha se dostávala do povědomí odborné i laické veřejnosti spíše nahodile. „Koneckonců až koncem šedesátých let minulého století proběhla památková inventarizace alespoň části souboru. Většina parament se ale tehdy ještě běžně používala při bohoslužbách. Soupis tak z pochopitelných důvodů nebyl úplný jak z hlediska počtu inventovaných parament, tak zejména jejich identifikace a interpretace.“ dodává Jitka Jonová z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, spoluautorka výstavy a katalogu.

Výstavu doprovodí stejnojmenný, bohatě ilustrovaný katalog, na kterém se podílel kolektiv autorů vedený Jitkou Jonovou. Autorem hlavních statí a výběru kolekce historicky cenných parament je Radek Martinek. „Především díky jeho systematickému badatelskému zájmu a také praktické znalecké zkušenosti se podařilo jednotlivá roucha v řadě případů nejen nově interpretovat a zhodnotit, ale také poodhalit několik zapomenutých příběhů. Výstava spolu s katalogem tak přináší daleko pestřejší pohled na celou, dosud trochu opomíjenou sbírku.“ říká Helena Zápalková z Muzea umění, která na přípravě výstavy spolupracovala.

S olomouckou katedrálou bylo bezpečně ztotožněno např. nejstarší roucho z konce 15. století, identifikována byla také paramenta z doby věhlasných biskupů Marka Kuena (†1565) nebo Stanislava Pavlovského (†1599). Četné tkaniny i výšivky ze 17. století zase nezapřou orientální inspiraci, ovlivněnou tehdejším tureckým nebezpečím. „Sbírka obsahuje také roucho, které bylo nejspíš přešito z ukořistěné čabraky (či podobné textilie) tureckého generála. V německých, rakouských i italských sbírkách se podařilo nalézt dokonce dalších sedm identických kusů. U části z nich je také možné pokusit se na základě připojených erbů odhalit peripetie lokálních dějin po skončení třicetileté války,“ říká Martinek.

Je známo, že olomoučtí biskupové pěstovali intenzivní vztahy s Itálií a hlavně s Římem. „Nakupovali zde i cenné textilie, takže u některých jsou jejími nejbližšími analogiemi pouze ty uložené třeba v Sixtinské kapli a zhotovené přímo pro papeže a další zase pro nejvýše postavené kardinály. Díky těmto paramentům se tak na řadu biskupů, arcibiskupů, kanovníků, prelátů, ale i různých šlechticů můžeme podívat úplně novýma očima,“ zdůrazňuje Martinek.

Mezi rouchy je např. početná kolekce barokních tkanin s tzv. naturalistickými vzory z doby kolem roku 1740, kdy se tkalcovství dařilo konkurovat zobrazenými květy a krajinami soudobému malířství. Za jejich pořízením stál nejvýznamnější barokní příznivec katedrály, kanovník Jiří Jindřich z Mayerswaldu (†1747). Zajímavé jsou třeba roucha kanovníka Roberta Lichnowského (†1879), k nimž patří i kasule (kněžské roucho) z šatů Dorothey, vévodkyně Zaháňské, o níž se někdy spekuluje jako o matce Boženy Němcové.

Liturgické textilie je dnes tak možné obdivovat nejen pro jejich estetickou hodnotu, umělecké ztvárnění nebo řemeslné zpracování. Řada z nich připomíná mj. i osudy jejich nositelů, objednavatelů či donátorů. Některé ornáty přecházely v minulosti v užívání biskupů mezi katedrálou a kaplí arcibiskupského paláce a naopak. Jiné soupravy byly druhotně rozděleny a teprve na základě archivního zkoumání zpětně spojeny. V relativně nedávné minulosti byly ke katedrální kolekci připojeny i zajímavé soubory z inventářů tehdy ohrožených památek, například z kostela sv. Anny ve Staré Vodě v bývalém vojenském prostoru Libavá atd. Mezi nejmladší skvosty pak náleží bohatě vyšívaný soubor navržený slavným architektem a dekoratérem Josefem Fantou původně pro poutní kostel na Svatém Hostýně z roku 1925.

Výstava bude k vidění od června do září hned na třech místech v Olomouci. Její hlavní část bude instalována v kryptě olomoucké katedrály sv. Václava, dva menší soubory pak návštěvníci mohou zhlédnout ve stálé expozici Arcidiecézního muzea a v prostorách Arcibiskupského paláce. V průběhu výstavy bude mít veřejnost možnost zúčastnit se komentované prohlídky s autory. Doprovodný program a otevírací doba jednotlivých míst bude upřesněna na webových stránkách jednotlivých pořádajících institucí.