Lenka se stala ikonou odvážného, novátorského popu, která však neztrácí většinové publikum, jež si za léta svého působení vybudovala. V samostatných sólových vystoupeních experimentuje s loop machine, stylovou otevřeností, hráčskou erudicí a rozšířenými nezaměnitelnými vokálními technikami.

Lenka Dusilová, šestinásobná držitelka výročních hudebních cen Anděl, není zvyklá stagnovat a opakovat se. Stal se z ní mimořádný úkaz české hudební scény, z pozice rockové a popové hvězdy putuje k osobnímu vyjádření, jež svobodně přijímá impulzy z nejrůznějších stylů a mimohudebních zážitků. Narodila se 28. 12. 1975 v Karlových Varech.

V šestnácti letech se stala ústřední tváří pražské rockové skupiny Sluníčko. Poté následovala spolupráce s populární Lucií, s Davidem Kollerem pak i v příbuzné kapele Pusa. Hned první kroky na sólové kariéře jí vynesly titul Zpěvačka roku ve výročních cenách Akademie populární hudby Anděl, poté přišla další úspěšná alba a spolupráce s Čechomorem (m.j. duet Proměny). Třetí sólovou desku Mezi Světy natočila Dusilová v San Francisku s americkými renomovanými hudebníky a producentem Benem Yonasem. Cen Anděl (2005) tentokrát album vyneslo hned několik.

Setkání se zástupci nově se rodící české jazzové komunity (Vertigo Quintet) nebo osudový souzvuk s hudební osobností, klavíristkou Beatou Hlavenkovou (a Clarinet Factory) vyústily ve spolupráci na velmi respektovaném a nevšedním eklektickém albu Eternal Seekers, za něž Lenka získala čtvrtou cenu Akademie populární hudby Anděl v kategorii Zpěvačka roku (2008). Své čtvrté sóĺové album s názvem Baromantika, natočila zpěvačka ve spolupráci se silným producentským tandemem Beata Hlavenková + Tin Soldiers (producentské duo Patrik Karpentski-Viliam Béreš).

Zrodil se unikátní výsledek s vlastním hudebním jazykem, který se pohybuje ve vřelých i chladných akusticko-elektronických krajinách. I za Baromantiku získala Dusilová (pátou) cenu Akademie populární hudby Anděl (2011), opět jako Zpěvačka roku. Album Baromntika bylo také nominováno mezi nejlepší hudební počiny roku 2012 v nových hudebních Cenách Apollo. Poslední deska V hodině smrti byla již natočena jako Lenka Dusilová & Baromantika v roce 2014 a opět patřila mezi desky, o kterých se nejvíce mluvilo a bylo nominováno na cenu Anděl ve dvou kategoriích a také na cenu Apollo. Úryvky z recenzí Honza Průša / Musicserver.cz „Vím kam jít,“ zpívá Lenka Dusilová v „Tětiva“.

Slogan, který by klidně mohl být už řádku let jejím mottem. Lenka si už dlouho dělá muziku po svém tak, jak ji cítí, a to, že ví, že je na správné cestě, dokládají její desky. Najít mezi nimi špatnou by se vám nepodařilo. Na takové nemá Lenka čas. Ty nenahrává. (…) Pořád je co objevovat. Je radost, poslouchat desku, která se nesvlíkne hned na prvním rande. „V hodině smrti“ si svá tajemství a náboj udrží možná i napořád. Hedvika Pajerová / iReport V hodině smrti je bezpochyby jedno z nejlepších alb roku 2014 i mimo svůj žánr. A to i přesto, že je na první poslech těžko uchopitelné, a je věnováno náročnějším posluchačům.

Lenka Dusilová se z rockerky už dávno posunula k artpopové zpěvačce a na novém albu Baromantiky rozkvetla do své další podoby. V hodině smrti je ideální deska pro dlouhé podzimní večery se sklenicí vína. Jarda Špulák / Novinky.cz Je nutné a dobré album pozorně poslouchat, vnímat a nechávat prostupovat vlastní myslí. Na konci takového procesu vznikne silný umělecký, téměř až duchovní prožitek, který kolekce fakticky nabízí.

Jarda Konáš / Headliner Lenka Dusilová zpívá nádherně, suverénně a její hlas desku táhne. V kombinaci s vrstevnatou, na střídačku dramatickou a melancholickou hudební stránkou je to velmi lahodný koktejl, který výrazně vybočuje nad zbytkem letošních českých desek.