Oba autoři, Ivan Pinkava a Vojtěch Míča, patří ke zlomové generaci, která si zažila poslední fázi totality, její pád a euforii ze znovunabyté svobody. Zdá se, že tato životní okolnost přispěla u obou k citlivému i střízlivému vztahu právě k otázce svobody a s ní spojené kulturní identity. Právě tyto momenty lze nacházet kdesi v nejzákladnějších vrstvách jejich díla.

Tvorba Ivana Pinkavy i Vojtěcha Míči problematizuje zdánlivě jasné a rozumem údajně jednou provždy vyřešené otázky lidské identity a světa, v němž je člověku coby bytosti nutno žít. Oba znovuotevírají, podvracejí vyřčené pravdy o této „aréně“, aby uvolnily prostor pro vývoj a prohloubení lidského poznání a svobody. U Pinkavy se mění sám člověk v „materiál“, který je modelován časem a posléze ukazován jako rezultát jakýchsi procesů, které se brání lidské vědomí pochopit. U Míči jsou to lidské otisky a stopy duchovních aktivit, které oživují hmotu a zbavují ji vesmírného chladu. Fotografie i sochy jsou projevem sounáležitosti jako dialogické formy, v níž se očišťuje základní lidský pocit – pocit osamění a samoty – od fáze neúnosnosti, jež plodí čistou (sebe)negaci, opačným směrem – k pochopení své vlastní situace, jež je zároveň společná nám všem.