„... mluvil bych především o potřebě redukce na to nezbytné. Na obraze ponechám jen to, co tam vydržím“

Petr Veselý

Podobně střídmě myslí a cítí i Petrova dcera Marie. Ubírá na dřeň. Směřuje k jádru do krajnosti odlehčené kresby a vypovídá jejím náznakem. Míří do ohniska toho, co z úplnosti uchované trvá v paměti a jako rýha na kartonu s provlečeným provazem u Antonia Tàpiese - tady třeba kancelářskými svorkami a holým archem papíru nebo i jen do plátna všitou nití - svědčí o pokoře a vyzývá ke skromnosti. Je výmluvností jen zdánlivě nahodilých shluků čar umístěných někdy i u okraje plochy, která je sama ve svém prázdnu plností. Její nervní tkáň je aktivním spoluhráčem na ní zaznamenaným rozličným dílčím motivům a jejich částicím, které v nalézání a dotýkání se významu zpřítomňují celek bytí.

U Petra dveře, práh domu, strop, deska stolu, u ní tušené stíny a záchytné body, ale i zřetelný horizont krajiny, někdy zvíře a jindy možná rozvlnění větví a trávy nebo jemný dotek světla, ruky… , toho, pro co by určitější vymezení bylo jeho popřením.

Celá Mariina křehká výpověď je bytostně nevtíravá a o to je přesvědčivější. Vystačí s málem, nic nepřidá a přece nic nechybí. Všechno je tu zároveň formou i obsahem a splývá v ryzí čistotě. K ní není co dodat…

Miroslav Koval