Umělecké dílo Anny-Marie Bogner je motivováno zájmem o prostor a jeho interakci s okolní realitou. Její instalace, objekty a kresby se zaměřují na přivlastnění prostoru, vymezení jeho hranic a mezer mezi nimi. Její práce se vyznačují svébytnou autorskou interpretací, péčí o výtvarný detail a hledání nových možnosti k jeho vnímání. Citlivý pozorovatel je tak nutně vtažen do pomyslných vícevrstvých prostorů, které Bognerová vytváří, a přirozeně se pak stává jejich nedílnou součástí. Svými instalacemi v rámci dobře známého lokálního výstavního prostoru, který je povětšinou jinými výtvarníky pouze tradičně využíván, Bognerová dokáže objevit jeho netušený a skrytý potenciál. Svým způsobem boří naivní vnímání prostoru a tak s její pomocí jsme pak překvapeni, jak lze rozdílně a pozoruhodně tento stejný prostor vnímat a zažít.

Anna-Maria Bogner (1984, Tyroly, Rakousko) v letech 2003 až 2007 vystudovala Akademii výtvarných umění ve Vídni. Ne tak dávno jsme mohli navštívit její poslední samostatnou výstavu, kterou uspořádala Galerie Lindner ve Vídni, avšak její předchozí individuální prezentace byly k vidění například v MUWA - Muzeum der Wahrnehmung ve Štýrském Hradci, a nebo v italské galerii DAC - dolceacqua arte contemporanea v Dolceacqua, v rámci Sotheby´s Artist Quarterly ve Vídni, v Rakouském kulturním fóru v Berlíně, v prostorách Art Affairs Gallery v Los Ageles a také v Stichting IK v Nizozemsku. Mimo jiné se účastnila řady skupinových výstav i v takových prestižních místech, ke kterým bezesporu patří M17 Contemporary Art Center v Kyjevě, Galerie Dr. Julius v Berlíně, Universalmuseum Joanneum ve Štýrském Hradci, Changjiang Contemporary Art Museum v čínském Čchung-čchingu, vídeňský 21er Haus a Vasarely Museum v Budapešti. Zúčastnila se studijních pobytů v Nizozemsku (2012), USA ( 2013) a Bulharsku (2017).
Bognerová žije a pracuje v Düsseldorfu a ve Vídni. (www.ambogner.com)

Její aktuální výstava nazvaná IN RELATION TO (VE VZTAHU K) byla cíleně připravena pro prostory Výstavní síně Sokolská 26 v Ostravě a je její první samostatnou prezentaci v České republice, a je výsledkem úzké spolupráce kurátorů Kabinetu architektury s Peterem Lindnerem z Galerie Lindner Wien z Vídně a polskou výtvarníci Annou Szprynger z Varšavy.

Racionalita je určujícím prvkem naší společnosti. Pro člověka, který se snaží svým potřebám přizpůsobit okolní prostředí, základním principem jeho existence je jeho cílené jednání. Naše konání je vždy směřuje tak, abychom dosáhli cílů, které si sami stanovíme, a je povětšinou podřízeno požadovanému účelu. Mimo jiné i proto se nemůžeme ubránit podezření, že za veškerou lidskou aktivitou, anebo za vznikem jakékoliv entity, vždy vězí touha po dosažení úspěchu. Každodenní život nás utvrzuje v tom, že tento druh racionality je našim nejsilnějším a nejdůležitějším nástrojem. Je základem mnoha našich rozhodnutí. Zároveň vykresluje hranice světa, ve kterém žijeme, jelikož tato racionalita je vnitřním principem našich myšlenek a jednání, a je skutečností, které nemůžeme nejen uniknout, ale také se ji nijak zbavit. Definuje předěl mezi námi a nekonečnou řadou entit. Nejen, že povědomí takového rozhraní je pro nás nutností, ale hledáme se navíc další a nová, abychom byli schopni pochopit realitu skutečně nás obklopujícího prostoru včetně toho společenského, a to ve všech jejich aspektech a dimenzích. I když máme na mysli nekonečno,obvykle používáme obrázky, pomocí kterých můžeme živě vizualizovat nepochopitelnou dimenzi. I když jsme ponechání na pospas všeobklopujícímu nekonečnu využíváme veškerá možná pravidla, jak tvořit obrazy, pomocí kterých jsme schopni představit si jakoukoliv jeho neuchopitelnou dimenzi. Ale i takový způsob mentální (vnitřní) představivosti je pouhým poukazem na nekonečno, tudíž nejde vytyčování hranic, ale spíše o jejích rozeznání a zahlédnutí druhé strany. Stejně jako je to u testu zaměřeného na vnímání barev, jehož smyslem není naučit prověřovaného jedince tomu, co je to barevné vidění, ale má mu především pomoci rozpoznat možnosti a limity jeho vlastního vnímání, tak také vystavované práce nám nabízejí příležitost pohrát si s limity a možnostmi našeho vlastního prostorového vnímání. Dotázat se sama sebe, v jakých to prostorech se pohybuji? Co je tvoří? Jaké prostory se otevírají a které se mi přibližují tím, jakou polohu zaujmu v prostoru? Jaká rozhodnutí jsou určující pro mé vnímání vesmíru? S teoreticky neomezeným rozsahem možných rozhodnutí jsou veškeré naše činy vždy uvědoměním si hranic, a také entit, které leží za nimi. Prostor (1) je jen koncepčně srozumitelné nekonečno.