Obléhaným Leningradem se 9. srpna 1942 z reproduktorů rozezněla Šostakovičova Sedmá symfonie. V záznamu k jedné ze zkoušek orchestru stojí: Zkouška se nekonala. Srabijan je mrtvý. Petrov je nemocný. Borišev je mrtvý. Orchestr nefunguje. Na další zkoušce se pak sešlo jen 15 hudebníků. Minimálně 25 muzikantů zemřelo, další byli odvedeni do armády.

Dirigent Karl Eliasberg obcházel byty zbylých hudebníků. Bicistu D. Ajdarova doslova zachránil před smrtí, když ho přivedl z márnice, kam ho odvezli v domnění, že už zemřel. Pro doplnění orchestru byli proto staženi hudebníci z fronty. Když někdo hrál špatně nebo přišel pozdě, snížil mu dirigent příděl chleba. Den před uvedením symfonie bombardovala sovětská armáda německé pozice, aby zničila co nejvíce zbraní a pro dobu vysílání koncertu zajistila co největší klid.

V Sovětském svazu se symfonie i během studené války hrála často, zatímco Západ ji po počátečním nadšení později odepsal jako bombastický projev stalinismu. „Nenamítám nic proti tomu, že se Sedmá symfonie nazývá Leningradská. Ale nejde v ní o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu,“ říká však o díle autor a dodává: „Už před válkou neexistovala v Leningradě rodina, která by o někoho nepřišla…. Zármutek nás drtil a rdousil. Musel jsem ho převést do hudby. Cítil jsem to jako svůj dluh a povinnost. Musel jsem napsat rekviem za všechny ty, kteří zahynuli, za všechny umučené. Musel jsem vylíčit tu strašlivou ničivou mašinerii a protestovat proti ní.“

Program:

• Dmitrij Šostakovič
• Symfonie č. 7 C dur op. 60 (Leningradská)

Účinkující:

• Janáčkova filharmonie Ostrava
• Lionel Bringuier – dirigent