Malováním a kreslením pátrám v rozlehlém prostoru vnějšího i vnitřního světa, viditelná skutečnost se přitom otevírá té, která je za ní. Je to podivuhodné dobrodružství moci naslouchat plynutí ticha a nechat, aby se proměňovalo ve vrstvy a sítě čar. Z nich se pak se stále větší určitostí vynořuje něco, co nakonec zůstává jako jediný možný obraz (či odraz) té chvíle, místa, situace… Je to způsob rozpomínání se, vhlížení do paměti Země, věcí, událostí, do vlastní paměti. Ptám se, co asi znamenají a skrze ně také, kdo jsem. Smím takto svobodně prostupovat časem, někam, kde čas není, a v zastavení sdílet jejich skrytý odkaz.

Různé černě uhlu a jeho nesčetné odstíny na teple šedém podkladě balicího papíru rezonují s mou “vnitřní barevností“ a zastupují i celé barevné spektrum vnějšího světa. V malování se doptávám téhož jakoby z opačné strany. Tempera sama pobízí mou vstřícnost
k věcnosti, k reálným detailům viděné skutečnosti, k věcem a místům nejbližším v obojím významu slova.

Mou pravdou je pravda staré dřevěné podlahy. Je to bílé světlo v okně. Zbylé stopy sněhu na ploše Země. Omletý kámen. Stěna lesa. Předjarní nahota zahrad. Kánonický tvar hrušky. Samota místa. Ztemnělý keř. Stůl a zeď. Kopec a cesta. Vítr. Padání deště, světla a tmy. Ticho těchto věcí a událostí. Země, která říká: „Jsi ze mě“. To všechno je v nekonečných proměnách její odvěká abeceda a kreslením či malováním z ní vyhledávám vlastní znaky k pojmenování skutečnosti, ve které se čas Země protnul s časem
člověka.

Za tvarem a barvou-nebarvou hledám někde uvnitř hlubší odpověď. Všechno důvěrně známé je ve své podobě každým dnem jinak posvěceno, v souhře událostí se vždy jinak proměňuje a přesahuje, je částí vesmíru, ten je všudypřítomný. Každá věc je sama o sobě ohraničenou skutečností, ale nese v sobě zároveň ještě jiné, ničím neohraničené poselství. Na úzkém rozhraní mezi viděným a skrytým takto léta rozmlouvám se světem, se sebou, smím být svědkem zázračnosti věcí a dějů míjených, jen zdánlivě všedních.

Anežka Kovalová /z vlastních textů/

MIROSLAV KOVAL

Umění je ve ztišení, učí nás ctnosti stromu. Zemi je věrný, slunce, voda a vítr přichází za ním. Člověk si může místo vybrat, v něm ale zakořeněný stává se pomalu jeho součástí. Stačí málo: dům, zahrada, potok, topol, kopec... . Usadili jsme se na vesnici a v ní na okraji, na dotyk úplnosti, které nic nechybí.

Všechno co jsem kdy hledal kresbou, malbou nebo i fotografií, bylo mi nahlížením do řádu přirozeného světa; pokusem přiblížit se znakovému písmu knihy země, kde každý drn trávy je celistvým vesmírem. Kreslím v rytmu vůle a podvolení se kresbě. Nacházím v ní jeho vnitřní pnutí, ptám se jí po jeho sebeutváření. Pevná čára je kostrou, měkká hmota tkání těla a i prázdno v ní je světelným tvarem, někdy právě tím podstatným.

Cestu mi otevřela voda, bez nádoby beztvará i nekonečně tvárná. Potvrdila mi známý výrok, že stejně jako voda teče i tráva, že pomalou vlnou jsou tvary kopců a ustavičným pohybem je prostoupena veškerá příroda včetně nás samých, těla i mysli, obrazů a vzpomínek ve vrstvách paměti.

Malbu i fotografii jsem dávno opustil a vrátil se ke kresbě, podobně malé jako na počátku. Není zavazujícím konceptem, ale trvalou otevřeností. Nijak nesouvisí s dobovými trendy a už vůbec nejde mi o sebeprosazení; zůstávám stranou a nezrcadlím se v ní. A ani krása není jejím cílem, ale přirozeným projevením řádu v míře přiblížení se k němu.

Tuš zhutněná vysycháním svádí k vrstvení. Nanáším ji seříznutým stvolem česneku a nechávám kresbu často i dlouho zrát. Někdy mne hned na začátku zastaví a zůstane vzdušně řídká, jindy si zahušťování vynutí a blíží se malbě. Je bezejmenná, vstřebává do sebe všechno co mne obklopuje a v nerozlišení velkého s malým rodí se z prázdna papíru. Často se k „motivu" znovu vracím, a přece je každý krok jiný. A ani na rozměru kresby nezáleží, i malý formát stačí. Kreslím a neptám se proč. Samotný proces je odpovědí: je potvrzením, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností a zmatky světa do ní nevpouštím.

Miroslav Koval