Manufaktura v Ćmielówie vděčí za svůj vznik Jackovi (Hiacyntovi) Małachowskému s erbem „Nałęcz“, který zastával řadu státních funkcí: od roku 1756 - starosta Ostrołęka, od roku 1758 – starosta Piotrkówa, od roku 1762 – starosta Gródka, aby dosáhl hodnosti velkého korunního kancléře, velkého korunního podstolníka a velkého korunního referendáře v roce 1764. V roce 1793 se zřekl úřadu kancléře, aby se nezúčastnil Druhého dělení Polska. Doba osvícenství, v níž žil, přinesla principy francouzského merkantilismu, doporučovala vytvoření ekonomických základů pro rozvoj rukodělné výroby a domácího průmyslu, aby se omezil nákladný dovoz zahraničních výrobků. Nový systém měl umožnit rozšíření vlastní výroby a získávání zahraničních trhů. Tyto zásady byly blízké nejen Małachowskému, ale také mnoha lidem z jeho okolí; byly blízké také knížeti Józefovi Poniatowskému, důvody proč vysvětluje v mnohokrát citovaném dopise Jackovi Małachowskému z 14. února 1811, jako reakci na zaslání fajánsového servisu z manufaktury v Ćmielówie: Naše vlast oplývá vším, je zapotřebí pouze více mocných dobrovolníků, kteří by šli po stopách J.W.M., a dokázali by, abychom se obešli bez věcí ze zahraničí.

Továrna v Ćmielówie existuje dodnes, je známá pro vysoce kvalitní porcelánové výrobky. Svou činnost zahájila v roce 1809 jako továrna na fajáns. Po vzoru evropských továren z 19. století vyráběla továrna v Ćmielówie užitkovou keramiku určenou pro široké sociální vrstvy. Prvním ředitelem továrny byl Adolf Fryderyk Vatke pocházející z Německa, s nímž 11. května 1808 hrabě Małachowský podepsal smlouvu o provozování továrny na fajáns. Od 30. listopadu 1809 začínají zápisy v matričních knihách farnosti v Ćmielówie týkající se ředitele Vatke a zaměstnanců továrny, zápisy dále pokračují ve spisech evidence obyvatelstva.

V roce 1821, po smrti hraběte Małachowského, přešla továrna na fajáns v dědictví do rukou jeho dcery Franciszky hraběnky Dunin-Karwické. V roce 1830 koupili rozsáhlé majetky v Ćmielówie a Bałtówie Wojciech Pusłowski a Teresa Scypio del Campo, sestra, a zároveň tchyně Ksawera, knížete Drucki Lubecki, která byla od roku 1845 jedinou majitelkou továrny v Ćmielówie.

V té době se v továrně na fajáns vyrábělo z bílé hlíny, která po vypálení a pokrytí bezbarvou olovnatou glazurou získávala mírně nažloutlou barvu – jemný fajáns, tenkostěnný po vzoru anglického fajáns. V Ćmielówie se používaly především plastické ozdoby, které byly protlačovány z formy a nanášeny před glazurou na povrch nádobí, které bylo ponecháno v přírodní krémové barvě nebo méně často pokryté modrou barvou v části pozadí. Ćmielów byla první polská továrna, ve které byla v polovině 19. století použita metoda tisku pro zdobení fajáns. Nádobí bylo zdobeno po vzoru anglického fajáns s tehdy přijatým dvoubarevným uspořádáním.

Obdivoval jsem zručnost polských a německých dělníků s jakou jednoduchostí a snadným způsobem dávající rozmanité tvary talířům, mističkám, vázám a dokonce i malým hrníčkům, téměř v mžiku oka.

[Franciszek Maksymilian Sobieszczański, Archeologický výlet do některých částí radomské gubernie, Varšavská knihovna, IV. díl, 1852]

V roce 1837 místo Adolfa Fryderyka Vatkeho převzal František Weiss ze Sokolova v Čechách, který přišel do Ćmielówa jako odborník. Jeho úkolem bylo spustit výrobu porcelánu. Když zemřel 18. listopadu 1837, vedení továrny převzal jeho mladší bratr Gabriel a funkci zastával nepřetržitě až do roku 1866.

V týmu Weisse byli odborníci z Čech: Jan Wencel a Karel Mach, kteří se podíleli především na práci související se zařízením továrny na porcelán. V továrně Ćmielów, kromě již zmíněných mistrů Macha a Wencla, pracovalo několik dalších cizinců. Byli to: Fryderyk Bether, Wilhelm Berner, Jerzy Fiszer, August Groner a Karol Szkorn, který byl přijat ještě Vatkem. V dokumentech jsou ještě zmíněni Henryk Bothe, Ignac Hordliczka, Korol Rost a s neznámým křestním jménem pánové Opitz a Mertz.

V roce 1838, pod vedením Gabriela Weisse, začala v Ćmielówie výroba porcelánu. Zpočátku bylo nádobí ještě nedokonalé, vyrobené z tlusté, ne vždy dobře očištěné hmoty. Výrobu porcelánu, stejně jako malířskou dílnu, vedl osobně Gabriel Weiss, který byl sám malířem.

V roce 1847, po smrti Teresy Scypionové, se stala novou dědičkou majetků v Ćmielówie, Bałtówie a Sadowie jediná dcera zemřelé, Maria hraběnka Scipio del Campo, kněžna Drucki Lubecki, vdova po Franciszku Ksawery, který v roce 1850 dal svůj majetek v Opatówie svým synům Józefovi a Aleksanderovi. Po konečném rozdělení mezi bratry se v roce 1856 stal majitelem továrny Aleksander Drucki Lubecki. Díky jeho investicím byla pro továrnu postavena nová cihlová budova, která byla po této rekonstrukci pronajata Stanisławu Pogorzelskému, který do té doby vedl účetnictví podniku. Pogorzelski otevřel ve Varšavě hlavní sklad továrny Ćmielów na ul. Senatorska 20. Vzhledem ke značnému zatížení nájemným a výdaji spojenými s údržbou továrny vytvořil v roce 1863 společný podnik s Kazimierzem Cybulskim z Varšavy.

Kazimierz Cybulski nakonec koupil továrnu od knížete Drucki Lubecki. To se stalo nejpozději v roce 1873, protože na výstavě ve Vídni Cybulski vystupoval jako vystavovatel kamenného nádobí z Ćmielówa. Od samého začátku si sám nový majitel řídil továrnu, která mu přinášela značné příjmy, protože v roce 1868, po požáru, který zničil téměř celý podnik, okamžitě zahájil jeho rekonstrukci. Změnil také stávající profil výroby a téměř zcela zanechal výrobu fajáns. Rozvíjel však výrobu porcelánu a kameninového nádobí a krátkou dobu v Ćmielówie vyráběl také majoliku. Byla vyráběna pod vedením specialisty z Nevers - Stanisława Thiele, který pak přešel do továrny na majoliku v Nieborówie, kterou v roce 1881 založil Michał Piotr kníže Radziwiłła. Majolika z Ćmielówa byla signována ručně nápisem černé, modré nebo hnědé barvy. Používal se celý název: Manufacture de Maiolique á Ćmielow nebo zkratky: M. de F.A. à C./C.C., M. de M. à Ć i M. de M. à C./C.C.