Strom je v kulturních dějinách všudypřítomný, protože je mimo jiné mimořádně účinným nositelem lidského obsahu. Materiální stránka a ekonomické využití stromu spolu s jeho duchovní, estetickou a ekologickou funkcí mají pro společnost zásadní význam. Málokterý jiný přírodní element byl v umění zvolen jako projekční plocha pro člověka častěji než strom. Jak po vnější - formální -, tak po vnitřní - obsahové stránce disponuje vlastnostmi, které mu přisuzují mytickou roli a činí z něj dialogického partnera subjektům napříč kulturami. Personifikovaný strom vystupuje jako společenská bytost, samotář, posluchač připravený vstřebat námi předávané zprávy, jako strážce, ochránce, dokonce i zachránce klimatu.

Celá historie vztahu člověka k stromu je ukotvena v umění. Od prehistorických božských postav, totemů a kosmických bytostí, antických metamorfóz až po biblický strom, který byl instrumentalizován jak pro zobrazení úpadku, tak pro vykoupení (ikonografie živého kříže), jsou stromy náboženskými znaky civilizace. Tyto znaky se mění a jsou neustále přizpůsobovány ideologickým požadavkům doby. Strom v umění je tedy třeba chápat jako impuls nejen k symbolickému výkladu přírody, ale také výkladu člověka samotného, a tím i jeho postavení v přírodě.