Téma shrnuté v názvu Backtracking lze přeložit jako „znovu-nastavování cesty“. Známý český fotograf Ivan Pinkava pracuje v instalaci českobudějovické výstavy s intuitivně vyvíjenou časoprostorovou konfigurací. Aby jí dosáhl, ruší chronologii svých prací a vypouští všechny textové údaje k jednotlivým dílům. V rámci tvůrčího procesu vzniká „mapa“ černobílých a barevných fotografií různého stáří a různé velikosti. Důraz je tu kladen na vztahy mezi jednotlivými díly, prostorovým uspořádáním a napětím mezi obsahy vyslanými do prostoru.

Potřeba „znovu-nastavované cesty“ souvisí s aspekty kolapsů, které v poslední době viditelně proměňují přírodní i společenské dění kolem nás. Podkopávají totiž orientaci v obecných lidských jistotách. Mění směr jejich ustálených os. Autor jako by se ptal, jak se zařídit v současném světě tak, aby tzv. zkušenosti v sobě nesly i nadále svou platnost, a to i ve chvílích krizí a zlomů. Tytéž situace a tytéž předměty totiž náhle mění významové kontexty. Svět, který se zdál být silou naší vlastní vitální přítomnosti v něm logicky zpředmětňován, se náhle odhmotňuje, ztrácí rysy, stává se emancipovanou, často neřízenou, sjednocující emocí (úzkost, předtucha), ambivalentním beztvarým pocitem, kterému odpovídá kompenzační vůle (slepě) jednat. Hovoříme o vnitřním pohybu ve vědomí člověka, jehož příčinu, směr ani vývoj nemáme pod rozumovou kontrolou. Je to jako vzdušný vír, který během chvíle rozmetá horizont známé krajiny, aby se pak vše začalo opět – radikálně anebo jinde i zcela jemně pozměněno – usazovat. Proměna je však okamžitá, neodvolatelná a totální. Krize má své vnitřní a vnější stránky. Umění je umí propojit a zpřítomnit.

Permanentní krize je pro člověka ireálný stav. Demontuje jeho schopnost jednat a proměňuje svět v kolektivně sdílený pocit. Tradice zastoupená symboly tu náhle vystupuje ze stínu zapomnění jako souhrn jednoduchých kódů, které k našemu překvapení umíme číst. Mementa, varování napříč časem, kříž, lebka, morový sloup, zdvižený prst či ruka z nebes. Jde o jakousi syntézu jednoduchých tezí o lidském bytí v podmínkách světa. V těch podmínkách, které vnímáme jako nevyčerpatelnou samozřejmost, ač tomu tak není. Ve fotografiích Ivana Pinkavy se v této souvislosti jedná o práci s drobnými posuny, zastíráním, variacemi stop a otisků, mystifikacemi, se spektrem jemných podráždění, jejichž řetězení v sobě však již obsahuje potenciál simulovaného šoku. Charakteristická je tu statičnost versus umělý, aranžovaný pohyb (u figur), umělé světlo (zářivka) a práce s dramatickým stínem předmětného světa, který je v principu skrytý, aby mohl být místy dramaticky odhalen. Tematizace „Backtrackingu“ se ideálně propojuje s médiem fotografie, kde je světlo nejen výrazovým prostředkem, ale i jednou ze základních podmínek života vůbec. V trhlině krize se obnažuje trajektorie meta-zkušenosti, na jejíž destruktivní působení nemusíme být vůbec připraveni. Táž trajektorie však může zároveň působit i v opačném směru. Stát se vhledem do skrytých souvislostí. Může působit iniciačně a obrodně ve smyslu obnoveného vědomí, že „být“, znamená „být na cestě“, na cestě, která někam „směřuje“. A aby mohla někam směřovat, je nutné za ni převzít plnou zodpovědnost. Jde o to, obnovit v sobě morální bytost, neboť pohled morální bytosti napravuje předmětný svět.

Petr Vaňous