Hector Berlioz, jedna z klíčových osobností formující se romantické programní hudby 19. století, uvedl netradičním podtitulem své faustovské fresky, „dramatická legenda“, své současníky, ale i následující generace do rozpaků, zda jde o tradiční operu, novodobé scénické oratorium či koncertní kantátu.

Sám váhal, kam své dílo zařadit, a přestože nakonec dostalo formu, která je nejblíže opeře, po dlouhá desetiletí bylo a stále je prováděno především koncertně. Přispívá k tomu jeho základní dramaturgický rozvrh, založený na kontrastu mezi privátním světem váhavce a skeptika Fausta, kterého fatálním způsobem vytrhne z životní letargie teprve démonické Mefistovo angažmá, a rušného, mnohovrstevnatého světa kolem, reprezentovaného velkým, výrazově velmi proměnlivým sborem, znějícím sice často monumentálně, avšak pouze staticky, „zvukově“ a v druhém plánu, mimo Faustovo uzavřené soukromí.

Berlioz byl jako průkopník moderního hudebního dramatu a programní hudby fascinován velkými díly světové literatury, zejména Shakespearovými hrami a Goethovým Faustem. Jako své opus 1 dokonce označil svou kantátu s názvem Osm scén z Fausta, kterou zkomponoval jako šestadvacetiletý v roce 1829. 

Tu sice později zavrhl, k Faustovi se nicméně o mnoho let později přece jen znovu vrátil, aby v roce 1845 vytvořil právě svou zmíněnou „dramatickou legendu“, pyšnící se kromě rafinovaného protikladu mezi objektivitou velkého světa a subjektivitou Faustova srdce a duše také mimo jiné jímavou, typicky francouzskou hudební lyrikou. V historii Národního divadla toto pozoruhodné Berliozovo dílo až dosud nikdy nezaznělo.