Prvotním identifikačním rysem vystavené série obrazů Moniky Žákové je kombinování papíru s klasickými malířskými postupy. Využití papíru jako materiálu se specifickými vlastnostmi se zde posouvá do konstrukčního principu, který si jakoby „sám“ stanovuje kompozici a její vizuální účinky.

Modelování jeho subtilní, křehké materiálovosti je fixováno na malířské plátno a tvoří jakýsi trvalý záznam dočasné a variabilní konstelace papíru. V tomto ohledu se nabízí jinak nepřípadné přirovnání k fotogramům: namísto záznamu předmětů jejich osvětlováním dochází k jejich záznamu, otisku prostřednictvím pastelů a pojidel.

Vliv technologických vlastností použitých materiálů jakoby odsouval autoritu sdělení tvůrce ve prospěch jeho zájmu a pokory (nebojme se toho slova) vůči fyzikálním a optickým vlastnostem materiálových východisek.

Obrazový soubor je náhledem do aktuální práce Moniky Žákové, současně jsou v něm přítomny rozmanité přístupy jejího dlouhodobého zkoumání, jak s danými formálními východisky nakládat, jak je rozvíjet a poznat.