omylem jsem dal nechat publikovat, prosím storno :)

Onen zlomový okamžik, který posílá Dickem vyfabulovaný svět na rozcestí, z něhož se nenávratně vzdaluje naší realitě, představuje úspěšný atentát na Franklina D. Roosevelta. USA se bez jeho vedení nedaří vymanit z drtivého sevření Velké hospodářské krize, což ústí v nasazení politicko-ekonomického izolacionismu. Právě jeho praktikování výrazně mění rozložení sil v průběhu druhé světové války a pomyslné vítězné věnce posílá na stranu mocností Osy. Důsledky jsou samozřejmě zhoubné. Zatímco Afrika je po takřka absolutní genocidě prakticky vržena do propadliště dějin, Spojené státy si musejí zvykat na roli kolonizovaného – západ, na jehož území se také většina románu odehrává, se dostává pod správu Japonska, východ si uzurpuje nacistické Německo a jakousi „nárazníkovou“ zónu pak představují neutrální a politicky prakticky bezvýznamné Státy Skalistých hor. A je to jejich území, na němž se nachází mýty opředený Vysoký zámek; údajně neproniknutelně ozbrojené obydlí spisovatele Hawthorna Abendsena, jehož zakázaný – a o to vábivější – román Kobylka zalehla ztěžka vyprávějící o světě, v němž Spojenci válku vyhráli (a přesto odlišného od toho našeho), se s razancí přílivové vlny šíří napříč celými Státy.

Muži z vysokého zámku lze relativně snadno přičítat jistou nevěrohodnost. V tomto případě však podobné výtky pramení především z nepochopení. Ano, optikou (kvazi)realističnosti v něm nalezneme celou spoustu lehce napadnutelných trhlin. Z uvedeného pohledu je Dickem nabízená vize vratká a zároveň uvěřitelná asi jako Arnold S. v roli vysokoškolského pedagoga. Za vysoce rozporovatelnou lze označit již prvotní premisu předpokládající, že vražda F. D. Roosvelta (obzvláště přihlídneme-li k tomu, že už sám význam 34. prezidentem USA realizovaný New Deal v ukončení hospodářské deprese z 30. let je přinejmenším sporný) odchýlí výsledek války od jeho reálného předobrazu takto markantním způsobem. Autor se ale nesnaží o - v rámci  možností-  co nejrealističtější analýzu konsekvencí vyvěrajících z jím představeného fiktivního přehození výhybky v historickém vývoji lidstva; vědomě se tak distancuje od komplexnějšího geopolitického koumání svého světa a v mnoha případech k důsledkům nenabízí jednoznačnou a kriticky-akademickým okem nenapadnutelnou příčinu. Z hlediska čistě literárního je však Dickova realita uhrančivá, konzistenční, stojící na pevných základech a dokonale sloužící svým účelům; stává se především arénou, v níž Dick rozehrává tradiční gnoseologické hrátky.

V nich opět dovednou, byť určitou stylistickou neotesaností poznamenanou beletristickou formou pokládá znepokojivé a na samotnou podstatu cílící otázky týkající se definice pravdy, hranic jejího poznání a vůbec možnosti existence něčeho, co by se snad dalo označit za absolutní pravdu. Obrovskou službu zde odvádí razance, s jakou se Dickovi daří do zmíněného víru otázek vtáhnout samotné čtenáře, k čemuž mu pomáhá i fakt, že je staví vůči svému románu do obdobné pozice jako smyšlené postavy vůči dílu (snad jeho „papírového“ alter ega) Hawthorna Abendsena. V uvedeném ohledu se činí i občasné ne snad vyloženě bourání, ale jakési přelézání čtvrté stěny, kdy autor ústy postav promlouvá k čtenářům;sice nepřímo, ale přesto patrně. 

Mistrný je pak ale zejména způsob, jakým Dick hlavní tematickou materii včleňuje do celkové kompozice. V rámci spíše volně propojených, komornějších a jen pozvolně gradujících mikropříběhů jednotlivých postav rafinovaně předhazuje motivy související s ústřední látkou, které tak jako drobné nitky postupně spojují, aby vytvořili celistvé klubko. Ať už se jedná o falešné identity hned několika postav nebo byznys jiné založený na imitaci historických předmětů, pomyslných představitelů Japonci tolik ceněných původních amerických řemesel, tak kniha ukazuje skutečnost a pravdu jako nikoliv statický a neměnný jev, ale propůjčuje mu podobu mlhavého, subjektivním vnímáním pokřiveného a tím i de facto nedosažitelného ideálu. Zajímavou roli zde sehrává I-ťing, Čínská kniha proměn, ke které se mnoho z postav uchyluje a která zdánlivě představuje pevnou kotvící oporu v realitě; Dick jí přiděluje význam neomylného orákula, čímž z ní dělá nositelku jakési objektivní pravdy, která však hovoří ve volně interpretovatelných metaforách, které ji opětovně strhávají na úroveň subjektivity.

K tomu si připočtěte celou řady z různých kultur a náboženství vypůjčených symbolů, které Dick rozhazuje a vrství po celém románu s určitou nahodilostí, díky které ještě více zamlžuje jednoznačné poselství a přetavuje jej do podoby těžko uchopitelného mnohovrstevnatého díla, jehož vyznění se liší člověk od člověka stejně jako přečtení od přečtení.