Počátky malířské tvorby Zbyška Siona (*1938) souvisí s nelehkými poměry poválečného Československa padesátých a šedesátých let 20. století, kdy ještě jako student Akademie výtvarných umění v Praze (1958 - 1964) se svým názorovým směřováním zařadil mezi představitele mladé generace umělců, kteří stáli v opozici vůči dobově uznávaným požadavkům i normám. Malířova vrozená kritičnost i skepse vůči ideologiím a totalitním režimům rovněž tvoří jednu z důležitých obsahových rovin jeho díla, v němž se profilují dva základní pilíře, které jej řadí mezi nejosobitější výtvarníky 2. poloviny 20. století v naší zemi.

Jedním z nich je Sionova abstraktně informelní tvorba z let 1959 až 1964, druhý pilíř tvoří malby fantaskního surrealismu a nové figurace od poloviny šedesátých do konce let sedmdesátých. Umělcovy nekompromisní postoje ovšem stály v hlubokém rozporu s kulturní politikou socialistického státu a s tímto ideologickým střetem bohužel souviselo neustálé ohrožení svobodné tvorby i absolutní zákaz výstavních možností v období normalizace. Jedním z důležitých existenčních momentů v těchto časech nesvobody byl pro Zbyška Siona kontakt s Milošem Saxlem, ředitelem roudnické galerie v letech 1958 - 1981, který projevil hluboký zájem o Sionovu tvorbu a díky jeho osvícené akviziční činnosti byla do roudnické galerie získána dnes již ikonická autorova díla jako je Pád věže (1966), Běžci (1969) či Zápasníci (1976-77), ale i početnější soubor kreseb a maleb, které dobře zastupují Sionovo výtvarné směřování.