Originální thajský tvůrce Apichatpong Weerasethakul pokračuje ve svém stylu magického asijského realismu; tentokrát vypráví příběh vojáků záhadně zasaženými poruchami spánku.

 

Film byl uveden na festivalu v Cannes 2015 v soutěžní sekci Un Certain Regard. V roce 2011 si Weerasethakul za snímek Strýček Búnmí odnesl z Cannes hlavní cenu – Zlatou

 

Orig název: Rak Ti Khon Kaen (angl. titul Cemetery Of Splendour) / Scénář a režie: Apichatpong Weerasethakul

/ Hrají: Pongpas Widner, Banlop Lomnoi, Jarinpattra Rueangram, Petcharat Chaiburi, Tawatchai Buawat, Sujittraporn Wongsrikeaw / Kamera: Diego Garcia / Země: Thajsko, Velká Británie, Francie, Německo, Malajsie / Rok výroby: 2015 / Stopáž: 122 min / Projekční formát: DCP, BD, DVD / Jazyk: V originálním znění s českými titulky

Vojáci trpící tajemnou spavou nemocí jsou přemístěni do provizorní nemocnice v bývalé škole. Na tomto místě plném vzpomínek zažije mnoho překvapení Jenjira, žena v domácnosti a dobrovolnice, která dohlíží na Itta, pohledného vojáka, k němuž nechodí na návštěvu žádní příbuzní. Spřátelí se s Keng, mladou ženou, která funguje jako médium a své psychické síly využívá ke zprostředkování komunikace mezi muži v kómatu a jejich nejbližšími. Lékaři zkoušejí různé způsoby, včetně terapie barevným světlem, aby mužům ulevili od jejich nočních můr. Jenjira objeví Ittův tajemný zápisník plný zvláštních zápisků a náčrtků. Možná existuje nějaké spojení mezi záhadným syndromem, kterým muži trpí, a mytickým starodávným místem, na kterém nemocnice stojí. Magie, uzdravování, milostná romance a sny jsou součástí Jenjiriny nenásilné cesty za hlubším poznáním sebe sama i světa, který ji obklopuje.

„V novinách se před třemi lety objevila zpráva o nemocnici na severu země, ve které propukla záhadná nemoc, kvůli které musela nemocnice dát 40 vojáků do karantény. Spojil jsem si obraz těch vojáků s mou nemocnicí a školou v Khon Kaen. Za ty tři roky se politická situace v Thajsku dostala do slepé uličky (což trvá dodnes). Fascinoval mě spánek a zaznamenával jsem si své sny. Pro mě je to způsob, jak uniknout té strašné situaci v ulicích,“ říká Apichatpong Weerasethakul ke vzniku filmu a dodává: „Film je hledáním starých duchů, které jsem znal jako dítě. Moji rodiče byli lékaři a bydleli jsme v domě pro zaměstnance nemocnice. Můj svět se skládal z oddělení, na kterém pracovala moje matka, našeho dřevěného domku, školy a kina.“