Galerie Art Salon S Tančící dům představí v samostatné výstavě sérii fotografií Michala Vojkuvky pod názvem SuperSavings. Výstava, která bude probíhat od 4. 3. do 12. 4. 2015, reprezentuje ucelený soubor obrazů svébytných krajin, ve kterých je přítomnost člověka patrná ve více nebo méně znatelných stopách, které po sobě zanechává. Kombinace klasického analogového způsobu a zároveň použití nestandardních kroků při práci ve fotokomoře dodává snímkům jedinečnou vizuální podobu. Výtěžek z prodeje fotografií bude věnován Dennímu stacionáři AKORD v Praze 2.

Série fotografií pod názvem SuperSavings byla pořízena ve Spojených státech amerických v roce 2012 na klasický černobílý materiál. Pro vytvoření širokoúhlých fotografií byl použit panoramatický přístroj Linhof. Snímky byly zvětšeny na rozměr 250 x 90 cm s využitím klasických analogových postupů procesem negativ – pozitiv. Tyto fotografie představují protipól k digitální technologii, která odstranila náročnost ručního zpracování snímků a umožnila, aby se fotografie proměnily v konzumní produkt.

Ucelený soubor tvoří obrazy svébytných krajin, v kterých je přítomnost člověka patrná ve více nebo méně znatelných stopách, které po sobě zanechává. Není náhoda, že většina fotografií byla pořízena v Detroitu, ve městě, jehož dnes již zašlou slávu připomínají opuštěné tovární haly a nádražní budovy, zavřené stánky s občerstvením a odstavená auta. Ale ani tady nejsou Vojkuvkovy fotografie zcela bez života – silnice a mosty stojí, auta jezdí dál, nade vším se však vznáší nenápadný oblak zániku. Protipól těchto fotografií je poté tvořen několika snímky z Venice Beach a předměstí Los Angeles, ale ani tyto obrazy v ničem nepřipomínají dokonalost digitálních a reklamních fotografií.

Název celé výstavy je inspirován reklamním sloganem, který se objevuje v popředí jedné z fotografií. Přestože reklamní nápis SuperSavings u zaniklého nádraží v Detroitu už dnes může málokoho přilákat, nese svou vlastní, novou symboliku. Název může odkazovat právě ke způsobu, jakým dnes naprostá většina fotografií vzniká a nabízí pouze záplavu laciného, digitálního šumu. Může to být i metafora k naší posedlosti levnými, bezcennými věcmi, za které jsme paradoxně ochotni utrácet horentní sumy nebo odkaz k laciným a povrchním hodnotám naší doby. Závěr celé výstavy pak reprezentuje fotografie přístavního mola, která symbolicky představuje cestu končící v mlhavé prázdnotě.