Ve svém (post­)pohádkovém dramatu Sněhurka. Robert Walser rozvíjí komplexní usmiřovací fantazie, které vedou ke kolektivnímu vytěsnění traumatu Sněhurky, myslivce a královny.

Otrávené jablko a sedm trpaslíků poté působí jako vzdálená a více než zpochybnitelná historie. Walserův text je formálně velmi specifickou a do češtiny obtížně přeložitelnou poezií. Zároveň je ale svým až psychoanalytickým rozměrem velmi současným pojetím mýtu Sněhurky, jakožto „ozdravovacího“ rituálu.

Smíření, ke kterému u Walsera dochází, pak boří radikální dekonstrukce pohádky podle Elfriede Jelinek, která je stylizovaným filosofickým diskursem mezi heideggerovským lovcem a emancipující se Sněhurkou.