Milota Havránková (*1945) je výjimečná a do určité míry soliterní umělkyně, která se na poli slovenské i české fotografie pohybuje již poměrně dlouhou dobu, o to více však u ní překvapuje určitá stále přetrvávající nezařaditelnost a neuchopitelnost její tvorby. Experimentátorka, která neustále boří tradice a mění rukopis i výrazový slovník své tvorby, vstoupila na uměleckou scénu koncem 60. let minulého století. Začala používat vlastní realitu jako platformu pro svoje další tvůrčí intervence a prostřednictvím inscenované analogové fotografie odhalovala v zdánlivě náhodných kompozicích neviditelnou vztahovou a emoční logiku a souvislost. Výstava se zaměřuje práve na toto období, tedy na 60. – 70. léta minulého století, kdy se v její tvorbě objevují téměř všechny klíčové strategie i symboly pozdějšího hybridního tvarosloví její tvorby.

Milota Havránková (*1945) patří ke generaci prvních československých vysokoškolsky vzdělaných fotografů, kteří koncem 60. let minulého století absolvovali na pražské FAMU obor výtvarná fotografie. Pro její tvorbu je charakteristická pestrost technologických a myšlenkových postupů a velmi široký záběr uměleckých disciplín, počínaje monumentální a inscenovanou fotografií přes experimentální film až po oblast designu. 

Na uměleckou scénu vstoupila Milota Havránková již v průběhu jejích studií. Tehdy se v kontextu československé fotografie objevila mladá generace fotografů, kteří se nebáli projevovat silný despekt k jakýmkoliv do té doby platným žánrovým i formálním tradicím nebo k sociálně, či dokonce politicky angažovaným tématům. Fotografická „nová vlna“ s jejími nadreálně expresivními a lyrickými inscenovanými obrazy byla terminologickou a výrazovou odnoží tehdejší nové vlny československého filmu. I zde znovu ožívaly prvky surrealismu, avšak snaha o uchopení jeho imaginativního potenciálu proběhla v úplně nových podmínkách. Výtvarné, literární, fotografické či dokonce filmové obrazové strategie se v oblasti  fotografie mohly projevovat ve vzájemné symbióze, protože její technicky reprodukovatelný potenciál nekladl žádnému experimentu nejmenší odpor. A tak autorka zcela přirozeně objevovala v tomto období kvality inscenované formy, tu dále přetvářela, vizuálně zhodnocovala a v spontánních kompozicích rozkrývala neviditelnou vztahovou a emoční logiku. Klíčovou motivací tvorby Miloty Havránkové je její touha objevovat samu sebe a její svět skrze zdánlivě odtažité a objektivní technické prostředky. Způsob její práce však ukazuje především její nekompromisní postoj k otázce vnitřní umělecké svobody.

Těžištěm výstavního cyklu „Pohled z okna“ je autorčina tvorba v hektických 60. ­– 70. letech, kdy československá společnost zažívala nejen euforii, ale i obrovskou skepsi a morální destrukci z nastupující normalizace. Právě na pozadí těchto procesů krystalizovala tvorba Miloty Havránkové. Oscilovala mezi individuální tvůrčí svobodou a politickou nesvobodou systému. Východiska pro svoji tvorbu nacházela v poznávání vlastní pravdy z fiktivní reality.  Není náhoda, že se právě její fotografie staly obrazovou součástí legendárního studentského časopisu Echo bratislavských vysokoškolákov, který vycházel v letech 1964 – 1968 jako jedno z mála periodik, kriticky a opozičně reflektujících tehdejší aktuální společensko-politické a kulturní dění. Milotin „Pohled z okna“ ukazuje střet dvou realit, vnitřní a vnější, podprahové a svévolné prosakování autentického prožívání života do světa fotoobrazu plného vědomých prav, lží a náznaků.

 Anna Vartecká, kurátorka