V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pravicově smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování, ale především na své citlivé srdce.

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi. A potom přišel Mnichov. Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.

Během zářijové mobilizace dal k dispozici svůj vůz. V nadcházejících měsících tak z důvodu lepšího telefonického spojení do Prahy nepobýval na Strži, ale u Václava Palivce na Osově. Soustavně se vyslovoval k politickým poměrům. Komentoval dramatickou situaci svými články v Lidových novinách, z nichž je také patrné jak bolestně toto období prožíval. Důsledkem své činnosti byl ostře pronásledován tiskem, vycházelo množství pomlouvačných článků, dostával nespočet štvavých anonymních dopisů a výhrůžek. Konec Čapkova života byl poznamenán silným nátlakem jak ze strany fašistické spodiny, tak útoky některých známých osob.

Na útoky vedené proti své osobě byl Karel Čapek zvyklý po celou dobu své publicistické a spisovatelské činnosti. V tom se vedle nacionalistických kruhů vyznamenával i jeden z největších našich literárních kritiků F. X. Šalda (obklopený řadou komunistů, mezi něž patřil i Julius Fučík).

Pořad připravila Alena Pěkná

Hudební doprovod: Jiří Pešička

Přednes: Eliška Raiterová, Tomáš Blatný

Pořad podpořilo Ministerstvo kultury (odd. literatury a knihoven) a Městská část Praha 10

Více informací o akci Smutný úděl proroků na konci demokracie - Praha na www akce