Mozek si vymyslel svět, aniž ho chápe (Friedrich Dürrenmatt).

Obrazy a kresby Jakuba Matušky (1981) dlouhodobě vycházejí z tématu neustálých, cyklicky se opakujících proměn doprovázejících člověka, pro které hledá nové způsoby zobrazení. Nevztahuje se k reflexi světa na základě konsenzuálního jazyka, tj. pojmů. Masker tuto pojmovou „jistotu“ demontuje a nahrazuje ji vlastní rétorikou vycházející ze zkušenosti s graffiti a s nástroji počítačové manipulace.

Rozklad jazyka – ať již komunikačního či vizuálního – vede k přetváření samotného tázání se po konstrukci pojmů a obrazů. Jaký způsob uvažování je dnes v tomto směru nutný nastolit, aby se jeho cíl neztratil v době „tekutých časů“, nebo aby je („tekuté časy“) naopak zachytil a zpřítomnil v logice jejich konstitučních vlastností? A jak dnes vytvářet obraz, aby nově zachytil opakující se zkušenost procházející časem z minulosti do současnosti?