V houštinách paměti splývá sen se skutečností a obojí mísí se tak, že nevíme, co stalo se a co zdálo se nám. To jen jizvy si neseme dál do nepatrného a neuchopitelného okamžiku prožívané přítomnosti, kterým budoucí protéká do nebytí a v něm nenávratně mizí. Janina malba vstřebává nerozlišitelně obojí. Prchavost paměti překonává ustáleným obrazem. Cosi v něm tušíme, rozpoznáváme, promítáme si do něho své vlastní prožitky, sny a vize. Proměňuje se nám před očima, je Boudníkovou skvrnou na zdi, ve které se vzpomínka zrcadlí, vynořuje v bezpočetných podobách. Rozpomínáme se na pozapomenuté, vrací nám kdysi uviděné, rodí nové obrazy, vyvolává tušené. Z bezejmenného krystalizuje v pevný tvar a znovu se rozplývá a mění se v jiný. V dílčím zpřítomní celistvé, v bdělém sebezapomnění navrací nás jednotě, kterou jsme spojeni tady a teď nerozlučně se vším bytím.

Jana nic nezobrazuje a přece je její obraz reálný. Všechno to matoucí zkoumání a třídění, dělení a přivlastňování taje v prvotním úžasu, kde není už velké a malé, blízké a vzdálené, lehké a těžké. Všechno je tu obrazem vtěleného ve vtělené skutečnosti, přečteného v knize Země, v jejím životě i v ní samé, v jediném zdroji dostupného poznání a prožívání. To proto je abstrakce zavádějícím pojmem bez obsahu. Stejně jako je někdy více a jindy méně světla, je jen větší nebo menší míra zobecnění živě uviděného.

V barevné tkáni malby, snad i podobné Mandelbrotovým fraktálům, v omezení se v ní jenom na to základní, na její hmotu, rytmus, chaos i řád, našla si Jana svobodu vyjádření a zachování všeho, co jinak sotva uchopitelné vrství se a kypí, houstne a vzájemně prorůstá, vstupuje a trvá i mizí v pomíjivém proudu času. Čím každodenně žije, v čem potkává se s každým z nás a čemu snadno porozumíme anebo spíš (s Petrem Šmahou) co z ní v sobě pocítíme při setkání s jejími obrazy.

Miroslav Koval