Alain Badiou říká, že v našem světě zbyla už jenom těla a jazyky, ztratili jsme ale pravdy.

V domě na ruském venkově se schází společnost. Profesor Serebrjakov dovršil svoji práci. Odchází na důchod. Vrací se z města zpět na venkov. Očekávaná harmonie. Všude příroda! Celý život se zabýval uměním. Realismem. A Váňa pracoval celý život pro Serebrjakova. Obětoval se! Teď je čas konečně tomu všemu porozumět. Čas být konečně spolu!!! Všichni by dům chtěli chápat jako domov, jenomže všichni trpí a každý zoufale hledá ve světě těl a jazyků svoji pravdu a i ta ztrácí na věrohodnosti. Jakákoliv jistota se roztéká. Všechno obaluje cynismus – jazyk ztracených. Je možné ještě rozumět svému životu? Má smysl se ještě pro někoho obětovat? Jak žít se svými pravdami spolu s ostatními? Jak žít dál a dál a dál? Jak žít na konci smyslu kultury?