Východiskem přehlídky se stal osud plastiky, kterou vytvořila sochařka Sylva Lacinová pro fasádu budovy Sdružených výzkumných ústavů (1975–1988) navržené architektem Janem Dvořákem. Tento objekt později přešel do majetku Masarykovy univerzity, která zde umístila Fakultu informatiky. Při rekonstrukci budovy od architektonické kanceláře Pelčák a partner započaté v roce 2012 došlo k deinstalaci plastiky z hlavního průčelí, protože v navrhovaném řešení se pro ni už nenašlo využití. Na potřebu zachování uměleckého díla významné brněnské autorky tehdy upozornili zástupci odborné veřejnosti. Na jejich podnět reagovala umělecká rada Masarykovy univerzity a její vedení převzetím plastiky se záměrem nalézt pro ni nové adekvátní uplatnění. Tento nelehký úkol se však univerzitě prozatím nepodařilo naplnit. 

Fenomén umění ve veřejném prostoru a jeho význam – zvláště pak v souvislosti s etapou socialismu – jsou dlouhodobě reflektovány v historicko-vědném i uměleckém diskursu. Navzdory tomu se stále nedaří najít vhodné řešení, a to ani na úrovni společenského konsensu ani na úrovni praktických a legislativních kroků k zachování relevantních děl ze sledovaného období. Právě dílo Sylvy Lacinové se tedy stává jedinečným východiskem pro úvahy o vztahu umění, architektury a veřejného prostoru. Vedle kulturně-historického hlediska je nasnadě i současný obrat postkonceptuálního umění k materialitě a objektu. Na sochu není nahlíženo jako na tradiční médium, ale jako na legitimní vyjadřovací prostředek současného umění poučený zkušeností postinternetu, vztahové estetiky, umění instalace a site specific. 

Příběh díla Sylvy Lacinové otevírá mnohá témata, která spojují historicko-společenské, politické a estetické aspekty. Základní otázka, která v souvislosti s tímto dílem vyvstává, se týká ochrany umění a architektury druhé poloviny 20. století. Lze ji ovšem postoupit i aktuálnímu stavu nakládání se současným uměním ve veřejném prostoru, ať už v prostorové, institucionální nebo mentální rovině. V názvu přehlídky – Závislý objekt – je zakotveno přetrvávající chápání umění ve veřejném prostoru jako „výzdoby ve službách reprezentace“. Změní-li se status quo, jak potom naložit s hmotnými doklady – „svědky“ minulosti –, jejichž hodnota byla vázána na konkrétní společensko-politický kontext a které se najednou stávají „zbytečnými“ relikty? Jakkoli se ono status quo v čase proměňuje, napětí mezi uměleckou autonomií a nároky na rozmanité funkce umění ve veřejném prostoru přetrvává.