Ke kulturnímu vyžití dospělých a později hlavně dětí patřily dříve loutky a loutková divadla. Tradice začíná u řezaných loutek kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s  úspěchem učitelé šlechtických dětí. Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nemuselo se tu jen čekat, kdy do městečka zavítá některý z kočovných  loutkářů. Od konce 19. století vznikala spolková loutková divadla, často s pravidelným  provozem. Nejprve užívali sice stejných loutek a kulis jako kočovní  marionetáři, později  už to byly loutky a kulisy firem, které se na výrobu těchto potřeb specializovaly a spolupracovaly s uměleckoprůmyslovými dílnami. V této době došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla a v mnoha rodinách byla malá stolní divadla, se kterými  hráli nejen rodiče dětem, ale i děti svým rodičům.

Jestliže si představíme, že koncem 20. let dvacátého století pravidelně hrálo na území tehdejší první Československé republiky přes dva a půl tisíce evidovaných souborů loutkových divadel spolkových a školních a měla-li by každá ze scén pouhých dvacet loutek, pak nám počet loutek vychází nejméně na padesát tisíc, nemluvě o počtu kulis a jiných částí výpravy. To už vyžadovalo poměrně rozsáhlý umělecký loutkářský průmysl. Na výtvarných návrzích loutek a kulis se podíleli přední čeští umělci a výtvarníci.

Výroba loutek patřila k české tradici – za nejslavnější období je považován konec devatenáctého a začátek dvacátého století, kdy loutkové divadlo nesmělo chybět v žádné vzdělané rodině. Také během druhé světové války obliba domácích loutkových divadel neklesala. Naopak-pomáhala  alespoň na chvíli zapomenout na těžkou dobu. V padesátých letech dvacátého století se objevuje nový fenomén-televize. Loutková divadla jsou zatlačena do pozadí, ale objevuje se nové pojetí výtvarných poloh zejména v oblasti loutky-hračky. Na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu získal československý výtvarník Vít Gruss cenu Grand Prix  za jemně stylizované maňásky. Zajímavé typy divadélek nabízelo také KOMENIUM. Tento národní podnik byl založen v šedesátých letech 20. století a jeho hlavní náplní bylo zajišťování hraček a didaktických pomůcek pro mateřské školy v celém Československu. V nabídce jeho produkce byly různé typy plstěných a látkových  maňásků, plošné i trojrozměrné loutky na tyčích, tištěné papírové loutky, maňásci-zvířátka a mnoho dalších. Tyto specifické hračky a pomůcky nebylo možné koupit v běžné obchodní síti. Různé typy  papírových divadélek i s vystřihovacími loutkami vydávalo nakladatelství Albatros, malá dřevěná nebo magnetická divadla vyráběl až do r. 1990  n.p. TOFA.

Během své více jak stoleté historie loutkové divadlo stále plní svoji hlavní úlohu-působí pozitivně na dětskou emocionalitu, podporuje estetický zážitek a je vynikajícím prostředkem výchovy dětí.

Kromě těchto loutkových divadélek se návštěvníci mohou těšit také na celou loutkovou scénu zapůjčenou ze souboru Divadlo Dokola.

Ve středu 6. června od 17 hodin zveme na vernisáž výstavy, vernisáž zahájí Malé Divadélko Praha loutkovým představením O kohoutkovi a slepičce.

Přijďte se také podívat, jak se tvoří loutka. O středách 13. a 20. června (13–16 hodin) proběhnou ukázky vyřezávání se zkušeným loutkářem Luďkem Burianem.

V neděli 22. července od 15 hodin zveme na loutkové představení O kouzelné vodě (Divadlo Dokola).