Kateřina Dobroslava pochází od šumavských pramenů magické řeky Vltavy. Její tvorba, malířská a kresebná je zasažena vším co je přírodě blízké, světem indiánů, rituálů, nomádství, ve svém projevu je úsporná. V jejích kresbách je něco ryzího, nebo zapomenutého, je v nich láska a něha. Přijďte se Katuškou Dobruškou a jejími vizemi poznat. V.Š.B.

Jejími slovy: „V symbolech a zkratkách o fenoménu bloudění. Krajina, člověk, paměť, místo, podhoubí. Jsem žvýkačkou. Vše si nosíme sebou. Ve fázi, kdy obsah je větší, než objem. Zaznamenaná skutečnost versus pomíjivost. Přejíždění z místa na místo tvoří lineární kresbu. S praxí divočiny v kapse, s pojízdným herbářem a batohem na zádech. Konstrukce indiánské sauny jako myšlenka. Komediální charakter se projeví v pohybu. Exkurze ve včelím úlu a mapování prostoru, jako počátek všeho.

S návodem o přežití, lze přeskočit několik stránek. Garden or die. Čekání na něco, co se nestane. Rozluštění definice falešného vnímají, předurčuje návod jak upéct chleba. Relativní prožívání světů se vší vzdělaností. Vzpomínka postavená na naší smyslové zkušenosti a zkušenost bez vzpomínky. Moudrost jako prázdnota a láska jako tvar. Schéma příběhů bez začátku a konce, ukryto v šuplíkách, ležící v jádru našeho pojetí času a prostoru.

Abstraktní úvahy o možnostech těla, z něhož jsou později odvozeny koncepce prostoru. Rozmanitost prožívání živého-neživého, periferní přítomnosti a činnosti. Skutečná možnost reflexe a myšlení. Vracení se do pokojů s kamny a procházky do zahrad s kompostem. Bydlení v garáži a pak v pokoji s tapetami na zdech. 13náct pokojů, 15náct střech, několik stanů a plachet. život v místě mimo místo, jako domorodci této planety, v mozaice divokých zahrad, kteří jsou vděční za všechno. Něco mezi vnitřním a vnějším. Imaginace.

Celou tu kouli prostoru necítím někde mimo, ale uvnitř sebe. Místo, jako povel pro psa. Sestrou je jezevec, matkou sova, pradědem muflon. Cesty do vzdálených krajů v rychlíku, přistání na betonovém ostrově. Psaní o něčem co není. Zbude jen jedna stěna. Vytržené kořeny, které si nosím usušené v pytlíku sebou. Znovuobjevení geomantie. Krajina jako stav duše. Osázet zahradu, znamená věřit v zítřek. Místo, jako stav vědomí. Co dělá místo místem? Harmonie v chaosu. Pocházím z Moldy, kde nedaleko pramení a protéká Moldau-Vltava; kořeny-výbava na cesty-poklady v ranci- paměť; tím vším příběh začíná. „ K.D.D.

http://katerinadobroslavadrahosova.tumblr.com/