Zdeňka se věnuje lesu, který je vytěžený. Ztvárňuje ho lepeným sklem ve třech samostatných instalacích. V první prostřednictvím světla vytváří kresebné iluze na plochém zmatovaném skle. Druhá o rozměrech skutečného stromu působí jen jako jeho stín a třetí si pohrává s naší imaginací prostřednictvím promítání a odrazu reality a inscenované situace v polopropustném skle. Objekty Zdeňky Fuskové se týkají křehkosti a pomíjivosti krajiny zobrazené prostřednictvím stromů z vytěženého lesa.

Anastasia se soustředí na vztah mezi litografií a audiovizuálním projevem. Ve svém cyklu převádí kámen do kresby a kresbu do objektu. Jeho struktura je dána studijní akademickou kresbou tištěnou na vápencovou desku a světlem. Kresby instaluje v několika vrstvách, skrze které promítá světlo na stěnu, nebo přímo na kresby.

Spojením těchto dvou cyklů do jedné výstavy se však otevírají další otázky. Napětí mezi objekty, které vytváří kresebné stíny a kreseb, které jsou instalovány do objektu, jsou ve své formě typickou ukázkou současné postkonceptuální tvorby. Ve svých obsazích vytvářejí základní a jednoduchou interpretační rovinu o krajině, která je blízká i nezkušenému divákovi. Obě práce akcentují jeden z největších fenoménů dějin umění v jednom archetypu. Stromy Zdeňky Fuskové vyprávějí příběh o pomíjivosti, těžbě a bezohlednosti člověka v kontrastu s osobním vztahem a vzpomínkou. Kameny chápeme jako neměnné a neživé, ale stromy jim předávají jejich pomíjivost. Křehkost krajiny je z obou uměleckých cyklů více než patrná.