Proč jsou aspekty spojené se životem ve vyšším věku ve společnosti tak neviditelné a jak můžeme citlivě přispět k jejich zviditelnění? Jak podpořit mezigenerační sdílení a předávání zkušenosti, nalézt společný dialog a zvolit strategii kulturní instituce, která přispívá k boji za plnohodnotné strárnutí. V českém prostředí převažuje vnímání stárnutí jako hrozby nebo obecně fenoménu, kterému je třeba se bránit. Nepřítomnost tématu stáří a umírání ve veřejné debatě ostře kontrastuje s demografickými změnami. Současná rychlost, rychlá spotřeba a tlak na okamžitý výkon, jež zejména u lidí ve vyšším věku, kteří ztrácejí své místo ve společnosti i schopnost se v ní orientovat, mohou vést k radikálnímu poklesu sebevědomí i smyslu života.

V Galerii Hraničář vytváříme mezigenerační platformu pro sdílení znalostí a dovedností a propojit ty, kteří chtějí své zkušenosti předávat, ať už senioři mladým lidem nebo naopak, s těmi, kteří chtějí nové zkušenosti získat. Narušit představu o sklonku takzvaného produktivního života a stereotypů, které věrně odrážejí dominující představy o stárnutí jako pasivitě, rigiditě a pomalosti. V roce 2050 bude asi třetina obyvatelstva v České republice starší 65 let. Už nyní je zřejmé, že stárnutí populace spolu s úbytkem mladších generací bude znamenat nutnost zásadních změn v oblasti veřejných politik, ale také o různých dimenzích lidského života. Rodičovské historky o tom, jak to zamlada měli těžké a nic nedostali zadarmo, se tak dnes mladým vypráví těžko. Jak poznamenávají sociologové: zatímco rodiče v obdobích rozvinutého sociálního státu získali víc, než si kdy představovali, jejich děti díky tomu vědí, co všechno nikdy mít nebudou. Potřeba mezigeneračního dialogu bude hlavním impulsem pro vznik nových uměleckých projektů z řad současných českých i mezinárodních umělců, doplněná o živý mezioborový doprovodný program.