Aleš Růžička (1977) patří do generace umělců, kteří nastupovali na výtvarnou scénu během 90. let. Tato generace, která bývá ze setrvačnosti stále často označována jako generace mladých, je typická především intermediálními přístupy. Dozrála do středních let, prvního skutečného bilancování. Aleš Růžička, který je jejím příslušníkem, se od většiny svých vrstevníků odlišuje. Jako pravověrný vyznavač malby od tohoto média zásadně neodbočuje. Nejen v rámci své generace patří v současné době mezi její nekompromisní a nepřehlédnutelné představitele. Do odborného povědomí se uvedl již na IV. Zlínském salonu mladých 2006, kde zapůsobil mezi konceptem a novými médii jako zjevení a za své Parky získal v roce I. Cenu Václava Chada.

Jako hlavní prostředníky svých malířských projekcí zvolil květiny: rostliny v květináči, ve váze, na záhonu, svázané v kytici, živé, uvadající, suché. Růžičkův zelený svět vyrůstá na velkorysých plátnech i malých obrázcích z nálad, pocitů a setkání, jak je přináší život. Vášeň, láska, strach, očekávání, radost, smutek… Okamžik proměněný v trvání je záležitostí zátiší jako malířského řešení vztahu člověka k smyslovému světu. Právě na zátiších, která se jeví být žánrově nadřazená téměř celému dosavadnímu Růžičkovu dílu, se potvrzuje v  kontextu současných „trendů“ odvážně konzervativní charakter jeho tvorby. Koloristicky bohaté, hmotou pasty mnohdy modelované ve své podstatě klasické obrazové kompozice jsou výrazem autorovy bytostné potřeby malovat. Přímo v procesu malby kloubí významový a smyslový proud a propojuje apolinskou bdělost a racionalitu s jejím živelným, extravagantním a nepředvídatelným dionýským protipólem romantiků, spojeným se stavem opojení. Nahlédl, že fyzická únava přicházející s malováním je mu drogou. Nezůstává u samotného velkoryse efektního gesta. Skrze obsahovost krotí tíhnutí k divokému tanci fauna nad plátnem a balancuje na romantické vlně napětí mezi extází a bdělostí.