Umělci: Igor Krenz (PL), Kwiekulik (PL), Norman Leto (PL), Teresa Tyszkiewicz (PL), Wojciech Zamiara (PL), Alicja Żebrowska (PL), Artur Żmijewski (PL)

Kurátorka: Ania Batko (PL)

Téma výstavy krouží kolem smrti a umírání, ale vybrané práce se těchto otázek nedotýkají přímo, zaměřují se spíše na svůj vnitřní pohyb a rytmus, který je svébytnou metaforou života, ale také na vzájemná spojení zdůrazňující napětí mezi etikou a estetikou a obsahem, který evokují, a formálními experimenty. Předmětem zájmu se stala především smrt v jejím materiálním rozměru, chápaná jako součást lidského bytí, zbavená patosu a sentimentu, velkých slov a klasických toposů, kterou současný diskurs zamlčuje a soustavně vylučuje z hlavních narací.

V éře konce dějin a s ním spojeným koncem člověka, není, jak psal Milan Kundera, „posledním brutálním střetem konfrontace se společností, státem a politikou, ale s fyziologickou podstatou člověka.“ Právě k této materiálnosti a k jejímu vyhasínání odkazují zvolené práce i sám koncept výstavy, který obnažuje oscilaci mezi subjektivností a objektivností, a zároveň se dotýká hranic, kde se jedno stýká s druhým tak, že je od sebe nelze odlišit. 

Vznik tohoto projektu inspiroval text Jeana Baudrillarda, Politická ekonomie smrti, kde je umírání reflektováno z perspektivy materialistického racionalismu vepsaného do politických a ekonomických strategií současnosti. Baudrillard definuje život jako proces akumulace a smrt jako svébytný termín splatnosti. Upozorňuje na to, že vyloučení smrti a pokus o její oddělení od života je ve své podstatě fantazmatem, předem odsuzujícím celý plán k neúspěchu. Paradoxně je touha vyloučit smrt akumulováním života – jako určité pozitivní hodnoty – nerozlučně spjata s účastí na „ekvivalentní produkci smrti.“ To přináší „onu absolutní unikátnost času, jíž je smrt.“

Jednotlivé práce budou nainstalovány tak, aby tento mechanismus odrážely. Zrcadlí v sobě instinktivní potřebu hromadění života, pro niž, tváří v tvář úpadku symbolických idejí, odsouvajících nebo znevažujících umírání, se smrt stala skutečným objektem touhy. Scénář výstavy na kontrastu „tíhy“ zaznamenané skutečnosti a s ní sousedící „lehčí“, v tomto kontextu ironicky zabarvené reflexe formy a asociací spojených s pomíjením, zároveň zdůrazňuje hru dvou freudovských pudů, v níž se smrt stává konečným cílem každé existence.