Výstava představuje komorní průřez dílem jednoho z nejvýznamnějších českých neokonstruktivistů a osobitého malíře Vladislava Mirvalda. Vystaveno je více než třicet děl – od experimentálních kaňkáží z počátku šedesátých let, přes konstruktivistická díla ze sedmdesátých a osmdesátých let náležící ke geometrické abstrakci, po pozdní geometrická zátiší z přelomu tisíciletí.

Tvorba Vladislava Mirvalda spadající do období od šedesátých do devadesátých let, která je na výstavě k vidění “reflektuje jeho touhu po konstruktivním pořádku i po hravosti a nepředvídatelnosti. Vladislav Mirvald podobně jako Zdeněk Sýkora nalezl systém, který mu umožnil vytvářet geometrické kompozice bez rušivého vstupu vlastní subjektivity. Umělec jen vytváří podmínky pro to, aby se obraz zdánlivě „sám“ vytvořil, je vizualizací přírodních sil, které umělec pomáhá vyjevit a zprostředkovat ostatní“ poznamenává historik umění a znalec Mirvaldova díla Tomáš Pospiszyl.

Na počátku šedesátých let začal Vladislav Mirvald experimentovat s technikou kaňkáží – do vodové vrstvy na papíře štětcem dávkoval tuš. “Na první pohled abstraktní kompozice připomínající informel” píše Tomáš Pospiszyl “byly vedeny ideou využití Brownova pohybu částic k vytváření výtvarných artefaktů. Kaňkáže znamenají rezignaci na tradiční autorské sdělení, tematizují náhodu, prolínání ‘vědeckého’ experimentování a ‘vůle přírody'”. Na výstavě je k vidění několik těchto experimentálních děl, která jsou jedinečným dokladem autorovy povahy.

V druhé polovině šedesátých let Vladislav Mirvald vystavuje v rámci skupiny Křižovatka a začíná tvořit v duchu geometrické abstrakce a op artu. Během normalizace je autorovi znemožněno vystavovat a tvoří v soukromí velké konstruktivistické cykly Undulačních válců či Rombergových křivek, převážně na tvrdém papíře, jež tvoří stěžejní část výstavy. Na konci devadesátých let Mirvald tvoří sérii takzvaných geometrických zátiší, která výstavu symbolicky uzavírají.