Snímek Tam na konečné patří k tomu nejlepšímu, co československá kinematografie 50. let vyprodukovala. Ján Kadár a Elmar Klos natočili tento film jako svou třetí spolupráci v duchu italského neorealismu: zaměřují se na obyčejného člověka v jeho každodennosti. Rukopis autora scénáře, spisovatele a dramatika Ludvíka Aškenazyho, lze rozpoznat v poetických prvcích dialogů i monologů, ale také v celkovém ladění filmu. To se vyznačuje něhou a porozuměním pro osudy lidí z domu Na smyčce, jež se proplétají a nejsou radostné: Pešta by byl rád dobrým otcem malé Haničce, ale touha po alkoholu je silnější; studentka Olina je zamilovaná do povrchního a cynického Martince; a jednoduché to nemají ani bezdětní manželé Kovandovi a Maruna, jejíž manžel je ve vězení. Film se opírá o herecké výkony, kameru zkušeného Rudolfa Stahla ml. a citlivou hudbu legendárního Zdeňka Lišky.