Velkoformátové obrazy Bena Willikense vyvolávají jistý nepokoj, pocit déjà vu, tedy cosi, co nemá logické vysvětlení a vyžaduje zvýšenou pozornost. Tento nevysvětlitelný stav mysli, který nás přesvědčuje, že jsme místa na obrazech již museli navštívit, prožít události, které se tam odehrály, být součástí toho čehosi uvnitř, je stále přítomný, vracející se — a pochopitelný. Ben Willikens se s lehkostí, nenápadně, ale o to intenzivněji dotýká základů naší kultury, toho, na čem stojí přinejmenším evropská, či spíše západní kolektivní paměť.

Ben Willikens působí na výtvarné scéně od šedesátých let, vždy se profiloval jako bytostný malíř, i v dobách, kdy se zdálo, že klasický závěsný obraz ustupuje konceptu, instalaci či pohyblivému obrazu. Následný celosvětový obrat k malbě zároveň znamenal nové promýšlení minulosti i tradic umění, zejména prvních avantgard a moderny; dobře tento pohyb shrnul Jean Clair: „Od konce 70. let se rýsuje nová estetika, která by měla sloužit nějakému obrození, oživení paměti, návratu ke kulturnímu dědictví minulosti, využívání toho rozměru, jejž poskytuje minulost, a jejím posláním je vrátit tvorbě ztracenou niternost.“ Což přesně koresponduje s Willikensovou tvorbou, která vstoupila do centra dění: otázka minulého v přítomném je něčím, co propojuje snad všechny jeho obrazy zaštítěné společným názvem Raum (Prostor).

V Museu Kampa představujeme obrazy z posledních devatenácti let, téměř všechny označené společným názvem Prostory modernismu. Klasická moderna byla a dodnes je pro řadu umělců poválečné generace velkým tématem — její utopické vize se nakonec obrátily proti ní samé, stala se komoditou, historickým artefaktem i zásobnicí obrazových sdělení. Benu Willikensovi je živoucím prostorem, jejím prostřednictvím se vyjadřuje k důležitým otázkám naší minulosti. Willikens se více než 40 let zabývá analýzou forem architektonických prostor. Většina obrazů na výstavě se týká děl klasických modernistů, umělců a architektů, například Miese van der Roha a jeho vily Tugendhat v Brně.