Narazili jsme na břeh, už se neutopíme, zůstaneme jen šílení. Jen cizí. Paměť, hrst mincí v planoucím jezeře.

A nahá nechráněná touha.

Stát se kamenem, necítit.

(Anna Ondrejková, fragment)

Vydávají se na cestu. Ze strachu. Bez záruk. Cesty tří lidí se protnou na útěku. Poutáni k sobě navzájem překonávají území úzkosti, odvahy, selhávání a soucitu. Hledají útočiště ve světě, který o ně nestojí. Když není kam se vrátit, zbývá jen procitnout. Představení se inspirovalo rozhovory s komunitou mladých lidí, žijících v Londýně, kteří na útěku prožili hraniční životní situace. Scénická kompozice balancuje na pomezí fyzického divadla a koncertu v podání sedmi výjimečných hudebních a tanečních performerů.