Něco, co se zdá být známé, ale s jistotou se o tom nic tvrdit nedá. Entita ukotvená někde mezi skutečností a iluzí. A přesně v tomto prostoru má kořeny i malba Jakuba Tomáše (1982). Tady nachází svou formu i obsah.

Ne náhodou jeho nová výstava, pojmenovaná příznačně po dvojici (!) pláten, nese právě tento název. Hodí se totiž i z dalších důvodů. Má jemně romantizující akcent, stejně tak nese náznak automatické surreálné hravosti, odkazuje ke vztahu člověka s přírodou nebo je znamením dnes již téměř neočekávaného jednání s nádechem absurdity. Jako pojmenovaný princip na sebe může vzít parametry otevřeného symbolu a stát se intuitivně definovaným, ale vzájemně logicky provázaným komplexem představ, významů a asociací – jinými slovy optikou, kterou je možné nahlížet svět. 

Obraznost obrazů Jakuba Tomáše má podobné vlastnosti, ale přitom je - především směrem k tradičním způsobům zobrazování - stále zřetelně v podvratném poměru. Formálně vychází hned z několika zdrojů, v tomto případě diametrálně odlišných způsobů uměleckého vyjadřování, čímž z podstaty přijímá multižánrový charakter. Do jisté míry stírá hranice mezi uměleckými obory, přiznaně z nich čerpá, aby i tak nepřestávala být sama sebou, tedy malbou, která ovšem dostává aktualizovaný rozměr a akumulovaný potenciál. Předobrazem jeho kompozic bývají koláže nebo ještě častěji drobné scénické modely z papíru budované na divadelní způsob. Dříve byly prostorově velkorysejší, dnes jsou naopak více kompaktní, takže se pro změnu blíží spíš reliéfu. V poslední době se navíc osamostatňují do svébytných objektů, které obrazy doplňují. 

Přestože události zachycované na plátnech směřují k realitě, jejich odklon od fotografické iluzivnosti ke schématu je patrný na první pohled. Namísto šalebné nápodoby skutečnosti tak vznikají - na půl cestě k abstrakci - jakási stylizovaná figurální exempla, která připomínají víc než co jiného demonstrativní modelové situace fantaskně všedního života. Jednou mohou volně ilustrovat psychoanalytické teorie, jindy zase evokují alegorické výjevy. V každém případě se v nich konkrétní spolehlivě překlápí do obecnější roviny. Tento proces podporuje i výrazná práce se symbolikou, která ještě zvyšuje významové možnosti obrazů, obohacuje jejich obsahovou vrstevnatost a násobí možnosti čtení. Přispívá k tomu také fakt, že ani tady Jakub Tomáš neváhá kombinovat vlivy z různých – někdy časově i teritoriálně vzdálených – kulturních sfér. 

Na jednu stranu ho přitahují staré pohanské rituály, na druhou pracuje s vizuálním dědictvím moderny, aby mezi ně bez rozpaků ještě vklínil třeba ozvuk středověké ikonografie či tvaroslovný mustr oblíbeného renesančního ornamentu. Jeho malba však neulpívá v eklektických citacích, protože prakticky všechno, co se na jeho obrazech odehrává, vychází z osobní zkušenosti, dobového kontextu a autentických témat. I to může být bezpochyby jeden z důvodů, proč navzdory zdánlivé „barevné rozšafnosti“ většině jeho prací dominuje naopak pocit úzkosti a strachu. Konec konců vždyť také Stromolezec – bytost, která dosáhla jiné perspektivy, může mezi větvemi hledat stejně tak nadhled jako úkryt.

Radek Wohlmuth