Životní jubileum Evy Sendlerové dalo podnět k výstavě, která se pokouší alespoň v ukázkách naznačit její výtvarnou dráhu. Začátky patřily malbě. Malbou také začínala své studium na Akademii výtvarných umění v ateliéru Arnošta Paderlíka, než jej vyměnila za grafickou speciálku, v jejímž vedení právě vystřídal Vladimíra Silovského Vojtěch Tittelbach. Studovala tam s Jiřím Altmannem, Petrem Hamplem, Evou Činčerovou, Milenou Šoltézsovou ad. Zdá se, že víc než profesor Tittelbach jí byl svou tvorbou bližší tehdejší odborný asistent Ladislav Čepelák a také Jiří John.

Po obrazech, v nichž se věnovala především figuře i portrétu, se podstatnou součástí jejího díla stala vedle grafiky kresba – kresba perem, uhlem, pastelem. Oblíbila si menší formát, barvu vyměnila za čerň, barevnou plochu za čáru, za hustou síť rovnoběžných čar, jejichž intenzita vytvářela různé stupně od sametové černě po šedou. Dávala a dává přednost čárovému leptu a suché jehle, která umožňuje pouze omezený počet tisků.

Z kreseb a grafiky Evy Sendlerové záhy zmizela lidská postava. Zůstalo jen občasné zaujetí bizarní podobou některých exotických ptáků a mlčenlivých ryb, doplňujících – podobně jako kytice – její základní témata: přírodu. Jestliže Ladislav Čepelák abstrahoval přírodní motiv ornice či oblaku nebo monumentalizoval jeho detail a Jiří John pracoval se strukturou zemské vrstvy, se znakem klíčícího semene či krystalem nerostu, vytvářela a vytváří Eva Sendlerová obraz svých imaginárních krajin z inspirace přírodní skutečností, do níž promítá svůj vnitřní svět. Tak z nehybných skupin stromů kadeřavých korun, tvořících s keři mezi poli a palouky různá seskupení, nebo z kontrastní hladkosti holých kmenů a větví v odlesku zimního slunce vznikají její krajiny ticha, nostalgie či znepokojivých tajemství. O existenci člověka v nich napovídá jen hradební zeď či střecha altánu. A často, byť v dílčích proměnách, se zpola skryt v zeleni objevuje jako úběžník jeden jediný vysněný dům.

Do výtvarného života vstupovala Eva Sendlerová v době plné nadějí, které však skončily, takže do SČUG Hollar mohla být přijata až v roce 1991, po obnovení jeho činnosti. V Galerii Hollar však vystavovala poprvé v roce 1976 a od sedmdesátých let už byly její grafické listy zařazovány do výstav české grafiky i do přehlídek mezinárodních.

Blanka Stehlíková