Opera Fidelio Ludwiga van Beethovena (1770–1827) bývá nazývána skladatelovým osamoceným snem. Přestože intenzivně toužil zkomponovat operu a zvažoval víc než padesát operních námětů, zůstalo nakonec u jediného titulu. Libreto skladateli poskytl jeho přítel Joseph Sonnleithner (1765–1835), který do němčiny přeložil a upravil francouzské libreto Jeana-Nicolase Bouillyho (1763–1842) Leonora ou l’amour conjugal. Příběh politického vězně Florestana a jeho statečné manželky Leonory, apoteóza manželské lásky a věrnosti stejně jako idea spravedlnosti a všelidského bratrství Beethovena okamžitě oslovily.

Nicméně zhudebnit hluboké mravní poselství lidstvu nikoliv pro symfonickou či komorní platformu, ale pro divadelní scénu, se kterou dosud neměl žádnou zkušenost, to byl úkol, s nímž Beethoven svedl zásadní tvůrčí boj. Premiéry první, tříaktové verze v roce 1805 stejně jako druhé, zkrácené dvouaktové verze o rok později (obojí v Theater an der Wien) propadly. Teprve třetí verze uvedená 23. května 1814 v Theater am Kärntnertor znamenala jednoznačný triumf. V českých zemích operu Fidelio poprvé představil tehdejší kapelník pražského Stavovského divadla Carl Maria von Weber v roce 1814. 

K poslednímu uvedení Beethovenovy opery v Praze došlo roku 1993 ve Státní opeře Praha, a to pod názvem Leonora, aby bylo zdůrazněno, že jde o původní verzi opery. Nová inscenace pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera a v nastudování renomované bulharsko-německé režisérky Very Nemirové uvede finální verzi z roku 1814.