Muzika je jednoznačně stavěná na kytarách, které drží hlavní linku. Sem tam se dostaví chvilka pro experiment, který směle odkazuje na psychedelii sedmdesátých let. Respektive celé to na mě takhle působí. Ústřední melodie skladeb jsou snadno zapamatovatelné a posluchače vtáhnou do svého děje tak silně, že si je prostě zamilujete a po čase vám to nedá a poslech zopakujete.

To je právě ta moc, která mne okamžitě vtáhla na jejich koncertě, z něhož jsem viděl tříminutový zlomek. Já vám nevím, ale to je prostě plně dostačující od kapely, která se nikam nedere. Hravě strčí do kapsy devadesát procent bendzouních bublin, které rvou miliardu energie do vizáže, proma a podobných záležitostí, místo toho, aby to úsilí šlo do muziky.Už jen ten přístup je mi vlastní a sympatický.

Když to shrnu, jsou to samá pozitiva. Kapela tajemná a skromná, to je plus, kapela nápaditá a pestrá, to je další plus, kapela originální v pojetí svého nosiče, to je taky plus (a to nemluvím o bezzásahovém zvuku s báječnou dynamikou), kapela oslovující od prvního kontaktu a to je rovněž plus. No, mohl bych pokračovat…  Držme jim palce a projevme podporu. Jméno Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip držme, prosím, v povědomí.