Zdeňka Hanáková (1966) připravila pro galerii Purkrabství hradu Klenová černobílé snímky s názvem Dita tančí.

Za představitelky svých příběhů si autorka volila od počátku své tvorby vždy jen ženy. V souboru Edith (1999) fotografovala za doprovodného zpěvu Édith Piaf pohybové studie své kamarádky. Výběr hudby nebyl náhodný – obsah písní a způsob interpretace slavné francouzské šansoniérky rovněž odrážel zkušenosti ze života anebo situace, kterými právě procházela. Fotografie s názvem Souboj (2002), ve kterém  Zdeňka Hanáková zaznamenávala režijně vedené představení šermující ženy, jsou metaforou jejího vnitřního zápasu.

Dita tančí patří do podobného směrování autorčiny tvorby. Jako ateliér pro fotografování souboru posloužila Zdeňce Hanákové dnešní galerie VŠUP v Praze - prázdný prostor, působivá zeď jako pozadí a příznivé světlo bez umělého osvětlení. Na snímcích je akcentována tanečnice Dita Kándlová, lektorka moderny a flamenca , kterou autorka přizvala ke spolupráci.

Vizuálně pozoruhodná figura působí v prostoru pohybem - řečí těla vytváří až jakési znaky - ze kterých lze vyčíst jejich dramatické poselství. Dita tančí, draperie šatů občas poodhaluje její obnažené tělo. Prostor ateliéru tvoří jeviště příběhu, prázdné místo v obrazu umocňuje emotivní dojem představení. Stejně jako u předešlých souborů, autorka vyjadřuje prostřednictvím ženy (v tomto případě tanečnice) svoje nejniternější pocity - odehrávající se v polaritách od temných až po světlé okamžiky.

Temperamentní a přitom melancholické flamenco vytváří napětí, vzrušení. Tato hudebně-taneční tradice, mající své kořeny ve španělské Andalusii, dokáže vyjadřovat ty nejhlubší emoce, základní pocity, týkající se bytostných struktur života, vztahu mezi mužem a ženou, nenaplnění touhy, žalu a zároveň vnitřní síly. Neexistuje snad tanec, který by byl větší poctou ženskosti. V tomto souboru ale nejde o apoteózu flamenca jako je tomu ve filmu Flamenco (1995) španělského režiséra Carlose Saury. Tanec zde tvoří výrazový prostředek k umocnění a k transformaci příběhů, s nimiž se autorka vypořádává.

V souboru Dita tančí  není zastoupeno příliš expresivních detailů a gest, které by výrazněji poodhalily vnitřní vypětí a mimiku tanečnice tak, jak to u divadelních (tanečních) fotografií bývá zvykem. Snímky nejsou nasvícené, nejsou ani nijak výrazně programově kompozičně uspořádané. Zůstávají syrové, neupravované - tak, jak je autorka analogově nasnímala. S mírnou nadsázkou lze říci, že soubor fotografií se ocitá na jemné hranici mezi záznamem sdíleného okamžiku, osobitým deníkem a genderovou výpovědí.

Fotografie byly dosud představeny pouze jednou - a to v době jejich vzniku (1999). Při zahájení výstavy se příběh znovuzrodí díky Ditě Kándlové, která uvede tanec inspirovaný flamencem, tentokrát ovšem pro publikum mnohem širší.