Psychologické drama režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky radikálně změnilo zobrazování nedávné československé historie. Nešlo o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o celkovou relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept. Celý film se odehrává v hlubinách lesa.

Dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják a jeho naivní druh mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí jinak, než žena naplánovala. Pro pětadvacetiletou Ivu Janžurovou byla postava mladé vdovy jednou z prvních velkých hereckých příležitostí. Za svůj výkon v Kočáru do Vídně, Svatbě jako řemen a Pensionu pro svobodné pány obdržela v roce 1968 cenu Trilobit. Kromě soustředěného herectví se na napjaté atmosféře filmu podílí kamera Josefa Illíka proměňující opuštěný les v tísnivý prostor, z něhož není návratu. Nadčasový příběh o nemožnosti najít společnou řeč a dosáhnout spravedlnosti, se stejně jako jiné filmy Kachyni a Procházky po srpnu 1968 nemohl objevit v kinech.