Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, milieu, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Problematika lidské existence však pro Hilmara není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje nedílnou součást vyššího celku – a tím je příroda.

Systém přírody vystavěný na důsledně provázaných zákonitostech umožňuje existenci nám lidem a my zpětně spoluvytváříme „naše prostředí“, onen zmíněný prostor. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí. Princip prvotního řádu je narušen ne-řádem, pevné se rozpadá v chaos, kontinuita je přerušena.

Výstava v Galerii moderního umění v Hradci Králové je sestavena z výběru Hilmarových objektů a reliéfů vytvořených v průběhu let 1977–2002 z jednotného materiálu, dřeva. Jde o klíčová díla, v nichž umělec zhmotnil úvahy nad vztahem člověka a přírody prostřednictvím tří výtvarných přístupů: od násilného tříštění přírodně rostlého celku na umělou strukturu (Buk, 1977) přes opačný postup stmelování částí do uceleného bloku (Rekonstrukce lesa, 1985–1986) až po kontemplativní rovinu vzájemného prolnutí přírodní energie s tvůrčími silami člověka (Ztracená rovnováha, 1989).