Jan Vičar patří k nemnoha umělcům, kteří si dokonale osvojili grafické techniky, aby je pak s neutuchajícím nadšením inovovali a dokazovali jejich životaschopnost v epoše digitálního obrazu.

Jeho nejexkluzivnější metodou se stal linoryt, který je pro jeho monumentální tisky nejpřiléhavější technikou díky dostupnému materiálu, téměř neomezenému formátu a poměrně snadnému zpracování. Náměty jsou různorodé a často nás jeho inspirace zaskočí neortodoxním a spontánním vnímáním skutečnosti. Příběhový koncept, který vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci, odráží jeho vlastní zážitky z období, kdy pracoval jako pečovatel v německé Kostnici.

Agresivita a intolerance jeho klienta – bývalého SS policisty a jeho dcery – jsou leitmotivem tohoto vyprávění. Jan Vičar pátrá v dětství pana Josefa K. a hledá možné příčiny jeho morální devastace. Cyklus je doplněn zápisky z vlastního deníku, který si Jan Vičar během své práce vedl.

V nich obsažená autentická zpověď Josefa K., který vzpomíná na „staré dobré časy", ještě podtrhuje drsnou a pohnutou atmosféru, s kterou se musel autor vyrovnávat v kontaktu s neobvyklým pacientem.