Básnicky stylizovaný cyklus Staré pověsti české (1894) vznikl poté, co vědecká kritika Rukopisů královédvorského a zelenohorského oslabila mýtus o bájných Čechách a svou vypravěčskou poutavostí se stal nejoblíbenějším souborem národních předdějinných pověstí.

Autorovi v žádném případě nešlo o detailní historickou přesnost, přece jen se pohybujeme na poli pověstí a bájí, ale každý z nás jistě zná příběhy o praotci Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Přemyslovi a Libušině dávném proroctví či legendu o kutnohorských havířích.

Staré pověsti české patří do zlatého fondu naší národní literatury, jsou zdrojem mnoha inspirací a dalších zpracování. Peškova originální dramatizace, která slavila úspěchy na řadě divadelních festivalů, je psána s nadhledem, odlehčenou dramatickou formou se zpěvy. Dramatik se ale také zaměřil na sledování nejrůznějších nešvarů české povahy, jejichž prameny můžeme najít již ve starověku. Forma hudební komedie dokáže zaujmout jak dítě školou povinné, tak i dospělého diváka a uvést tak na jeviště střípky z naší dávné historie.

Inscenaci, plnou nejen slovního, ale také situačního humoru, režíruje hostující Vlastimil Peška, který je zároveň autorem adaptace i hudby. Opavské publikum mělo možnost v shakespearovské sezoně zhlédnout jeho originální verzi Veselých paniček windsorských.