Převést na divadlo tak známou látku, jako jsou Ladovi Bubáci a hastrmani, je velké potěšení i značné riziko. Potěšení z toho, jak „lidsky“ a zajímavě jsou ty postavičky strašidel, bubáků a hastrmanů napsány, starost o to, co z toho se dá stejně dobře převést na divadlo. Díky autorovým obrázkům máme totiž my, čtenáři, většinou dost přesnou představu, jak vypadají, mluví, oč usilují.

Divák pak vlastně chce, aby se divadelní figury té představě co nejvíc přiblížily. Jenže knížka je knížka a divadlo divadlem. Nelze přiložit rovnítko a stvořit přesnou kopii. Přiznáváme, ani jsme o to neusilovali. Karel Makonj napsal scénář pro loutky a živáčky, a když jsme si s loutkami začali pohrávat, ožívaly v našich rukách svébytně a často jinak, než bylo napsáno v knize. Nebránili jsme se té odlišné cestě. Josef Lada napsal svůj příběh především o okouzlení hrou, o světě, v němž se lidé střetávají s vesměs hodnými nadpřirozenými bytostmi, aby si uvědomovali svá malá zla, své chyby. A také své radosti...

Zažili jsme jich při přípravě téhle zvláštní pohádky dost. Pojďte je „ochutnat“ s námi.