Symbióza tance, působivého vizuálna a podmanivé hudby spojené s prostorovým zvukem. Soužití na hranici reality, magie a imaginárna. Hoříme touhou, hoříme pro tanec.

Obraz. Obrysy tří žen sedících na schodech malého kostela. Snad pijí čaj. Snad naslouchají praskání obilí. Léto dosáhlo vrcholu. Obraz. Zvon v kostele odbíjí druhou hodinu odpolední. Čas čeká. Čas poletuje. Čas se rozpíná. Čas se propadá. Čas vzpomíná. Čas sní. Obraz. Tři ženy prožívají magický rozměr jednoho všedního dne.

V dnešní době stojí každý za sebe před velkou výzvou: zastavit se, ztišit se uprostřed šíleně zrychlené hyper technologické doby a otevřít se rozměrům duše. Zní to jako klišé? Paradoxní. Přece nelze zapomenout na přirozenou součást člověka, díky níž se stává šťastnou bytostí, zapomenout na umění sdílet. V tom pravém slova smyslu, nikoli virtuálně. Umění prožívat společný tanec roztoužených bytostí. Vše může být magie, imaginace, realita i sen. Hranice reality jsou překračovány nikoliv z jedné perspektivy, nýbrž z různých úhlů pohledu a pocitů.