Milí přátelé, v rámci koncertu a křtu našeho nového alba dne 12. dubna 2013 v Kostele Sv. Vavřince v Praze budete mít možnost vyslechnout si dvě překrásné skladby, které jsou sice stylově dosti vzdálené, nicméně patří k nejoblíbenějším v našem repertoáru.

Milí přátelé,

v rámci koncertu a křtu našeho nového alba dne 12. dubna 2013 v Kostele Sv. Vavřince v Praze budete mít možnost vyslechnout si dvě překrásné skladby, které jsou sice stylově dosti vzdálené, nicméně patří k nejoblíbenějším v našem repertoáru.

Klavírní Trio a moll P. I. Čajkovského je jedním z největších a nejslavnějších trií. Má své pevné místo v koncertních programech snad všech souborů tohoto obsazení. A to i přesto, že sám Čajkovskij měl velké pochybnosti o tom, zda je schopen napsat takovéto komorní dílo. Byl zvyklý psát především pro symfonické obsazení nebo naopak pro sólový klavír. Ten mohl podle něj vyznít nejlépe jako samostatný nástroj, v kombinaci s orchestrem nebo pouze v doprovodné úloze. V jednom dopise Naděždě von Meck dokonce napsal: „…..pro mé uši je zvuková kombinace klavíru a houslí nebo violoncella absolutně neslučitelná …. jakékoliv trio či sonáta s klavírem nebo violoncellem je pro mě naprostým utrpením …“. A byla to právě Naděžda von Meck, která Čajkovského nakonec přesvědčila k napsání klavírního tria. Vzniklo skutečně veledílo symfonických rozměrů, o kterém sám autor napsal: „…možná jsem nechal svou ruku až příliš pozdě vyzkoušet jiný typ hudby .... nejsem si jist, zda to není skutečná symfonická hudba pouze upravená pro trio .…“. To dokládá zejména klavírní part, který je často označován za nejnáročnější , jaký sám Čajkovskij vytvořil.

Naproti tomu zde stojí dílo autora, který napsal mnoho komorních skladeb pro různá obsazení. Martinů rád experimentoval i s nezvyklými kombinacemi nástrojů. A barva klavírního zvuku pro něj byla nenahraditelná nejen v této oblasti, ale i téměř ve všech symfonických dílech. Jeho kompoziční styl procházel samozřejmě svým vývojem a byl ovlivněn různými hudebními směry. Martinů se nechal inspirovat především lidovou hudbou, ale později třeba i jazzem. Nové cesty našel ve Francii, kam nejdříve jezdil na studia a kde pak také žil a oženil se. Velice často se obracel k hudebnímu jazyku a formám baroka a klasicismu. Díky mistrnému zpracování a často i propojení těchto vlivů dochází Martinů ve svých vrcholných dílech k naprosto osobitému hudebnímu jazyku, který těžko nalézá připodobnění. Klavírní Trio d moll z roku 1950 patří k těmto nejzralejším dílům. Martinů velice obdivoval Haydna, autora více než čtyřiceti klavírních trií. Jistě i díky tomu se mu podařilo napsat dílo skvělé myšlenkově a nástrojově propracované, které na Vás zapůsobí svou klasicky vyváženou formou.

12. dubna je pro Vás kromě nezapomenutelného hudebního zážitku připraveno i malé pohoštění, na které Vás srdečně zveme.

Petr Jiříkovský a Trio Martinů