Mladý petrohradský švihák Evžen Oněgin znuděn společenským životem ve městě utíká na venkov, kde se setká s naivní mladičkou Tatianou. Chladně odmítá lásku, kterou k němu Tatiana vzplane, aby o několik let později pochopil, jaké chyby se dopustil, a že ji již nelze napravit.

Veršovaný román Alexandra Sergejeviče Puškina, který vycházel v letech 1823–1831 se stal v ruské společnosti velmi populárním a není divu, že po něm Čajkovskij sáhnul, když hledal námět na svou čtvrtou operu, a že spolu s libretistou Šilovským zachovali v libretu rozsáhlé části originálního Puškinova textu. Skladatel dal dílu podtitul lyrické scény o třech jednáních a skutečně Evžen Oněgin je pozoruhodným skloubením velmi komorních a intimních scén námětu vlastně netypického a prostého pro operu 19. století v kontrastu s romanticky pojatou orchestrací a sborovými scénami. Dlužno říci, že Čajkovského hudba ještě umocnila opravdovost a hloubku příběhu Puškinova příběhu a především momenty vyznání lásky hlavních hrdinů – ať to je slavná dopisová scéna Tatiany, Lenského loučení se životem či árie knížete Gremina – patří právem k nejslavnějším v operním repertoáru. Po velmi úspěšné inscenace Pikové dámy je Evžen Oněgin návratem režiséra Martina Glasera k dílu P. I. Čajkovského, velikána ruského romantismu.